Daniela Balabána, vedoucího ateliéru malby na Fakultě umění Ostravské univerzity, není třeba sáhodlouze uvádět (v Protimluvu jsme publikovali jeho práce před dvěma lety). Tentokrát jsme vedli rozhovor ve fázi pomalého zakončování výstavy „Nejasná poselství“ v prostorách ostravského Domu umění. Expozice se v neděli 4. září uzavřela nadobro, nikoliv však tvorba jejího autora. O tom, jakým způsobem Daniel Balabán tvoří, jestli se mu ostravské prostředí zapisuje do obrazů, a jak pracuje s duchovními tématy, pro něj zásadními, se dočtete v následujícím rozhovoru.
V prostorách GVUO visí Vaše obrazy z konce století minulého (90.léta 20.stol) a počátku nového tisíciletí. Přesto jako celek působí výstava uceleně. Je to tím, že se rád vracíte k určitým, pro Vás výrazným leitmotivům, anebo jsou témata jako víra, vztah žena-muž aj. určitou transcendencí, kterou je možno stále znovu a jinak uchopovat?
Témata vystavených obrazů jsou opravdu velmi různá. Všechna však gravitují ke mně, k mému životu a prožívání. Tím se ta výstava sjednocuje. Myslím, že to tak má každý umělec, který propojuje tvorbu s vlastním životem.
Vaše díla s sebou nesou jakýsi znak nepřímočarosti, mohli bychom říct, že jsou jinotajná. Jak přemýšlíte nad konceptem obrazu? Nebo ještě lépe; jak dlouhá cesta Vás dělí od myšlenky k jejímu zhmotnění?
Na začátku je nápad, situace nebo věci spatřené, může to být i myšlenka. Ten nápad, to, že vás něco zaujme je důsledkem nevědomých i vědomých spojení. Důsledkem hledání něčeho, co si člověk vlastně plně neuvědomuje. A pak to uvidí. Věřím v sílu nápadu i spolupráci s intuicí. Cesta ke ztvárnění onoho impulzu je většinou dlouhá. Jde při ní o dialog se sebou samým. O zvažování výtvarných možností, které se otvírají a ukazují až v samotném procesu malby. Často reaguji na to, co jsem namaloval. Obvykle obraz čistím od všeho nepodstatného, hledám a dopřesňuji původní zámysl. Někdy obraz odložím a vrátím se k němu s novým nápadem za delší dobu.
Když se bavíme o procesu tvoření, přihodí se Vám, že pozměníte původní ideu, s níž byl obraz malován, v jinou? Nastává někdy takový zvrat?
Taková situace nastává často. A pak již není pro diváka podstatná původní idea. Někdy ten první nápad slouží jako mantra, která iniciuje následný proces tvorby. A pak také obrazů, které se, lidově řečeno, nepodaří nebo nedaří je dost. V životě se také všechno nedaří. Ale každý nezdařený pokus je cenný, byť jen jako slepá cesta. Je cenný pro hledání nové cesty. Provází jej často krize, která není jenom negativní, ale je momentem ohlédnutí, rozhlédnutí, zastavení. Bez toho by tvorba byla výrobou variací stejného.
Vraťme se k výstavě v GVUO. Obraz Děti z roku 2006 nebo Výprodej (2008) jsou velmi aktuální už jen tím, že vyobrazují určitou konzumnost dneška. Nakolik se cítíte Vy sám ovlivněn přehršlí materie kolem sebe sama?
Mě to moc neovlivňuje a nefascinuje. Na druhé straně – nelze žít zcela proti duchu doby. To je, jako odmítnout dýchat vzduch. Orientace na materiální hodnoty souvisí s hodnotovým systémem, jaký lidé mají. Jak to píše Erich Fromm – buď se člověk orientuje na býti nebo na míti. Naštěstí mnoha lidem pouhý konzumerismus nestačí, cítí přirozeně prázdnotu a začínají hledat spirituání věci.
Ptám se také proto, že jste zažil extrém druhé strany. Myslím tím minulý režim. Jak se pracovalo v době komunismu a jak se Vám tvoří teď, v době maximálního sdostatku? Balancujete nějak mezi těmito extrémy?
Za komunistů to bylo špatné. Vše bylo pod ideologickou kontrolou, nedalo se normálně vystavovat. Byla však větší solidarita mezi umělci, kteří něco hledali. Nemysím přisluhovače režimu, těch bylo mezi umělci také dost. Kapitalismus v současné podobě podvazuje a ničí umění kapitálem. Nikdy se neprodávaly obrazy za takové ceny, že ani renomované galerie nemohou obrazy nakoupit. Aby mohly ceny některých obrazů být takto vysoké, musí být, třeba i uměle, vytvořena jakási úzká elita vyvolených umělců. Ostatní se nemohou prosadit. Trh nutí umělce k participaci na výtvarné scéně, ve výtvarném provozu, k případné prelaboraci s vyzněním zamýšlených děl. To není dobrá cesta.
Nacházíte v práci s transcendentálními tématy katarzi? Lze dojít při své vlastní tvorbě alespoň ke střípkům odpovědí na některé z mnoha otázek, jež si můžeme na své bytí klást?
Obraz Léto 1969 je na první pohled určitou retrospekcí. Jaký příběh se k němu váže? Zdá se mi to, anebo je skutečně více osobní? Ačkoliv nutno podotknout, že ve mně jako v divákovi nevzbuzuje žádné sentimentální pocity či patos, což určitě ani nebylo jeho záměrem…
V Ostravě žijete a tvoříte už nějakou dobu. Má pro Vás po těch letech stále nějaký latentní genius loci? Je tu ještě pro co se „nořit“, resp. čím se inspirovat?
Rozhovor byl v tištěné podobě Protimluvu uveřejněn v čísle 3/4/2016.