Texty pohybující se na hranici prózy a poezie konvenují mému čtenářskému vkusu. Prvotina Winfrieda Georga Sebalda Podle přírody (česky Opus 2022, v překladu Radovana Charváta) s podtitulem elementární báseň zahrnuje tři obrazivé rytmické texty, v nichž se faktografie organicky mísí s fikcí. První z nich je věnován renesančnímu malíři Matthiasi Grünewaldovi, druhý nezdolnému přírodovědci Georgu Wilhelmovi Stellerovi, účastníku Beringovy expedice na Aljašku, třetí je pak textem autobiografickým, rekapitulujícím, stísněně rozvažujícím o nás v nevratně změněném světě. „Přes obzor plují nákladní lodě / do jiného času, měřeno tikotem / Geigerova počítače v elektrárně / v Sizewellu, kde se pomalu rozbíjí / jádro kovu. Šeptající šílenství / na vřesovišti Suffolku. / Is this the promis’d end? / Oh, you are men of stones. / Co je mrtvé, zůstane mrtvé. / Z milování povstane život. / Nevím, kdo mi co říká? / jak? kde nebo kdy? / Není už snad láska ničím? / nebo vším? voda? oheň? / dobro? zlo? život? smrt?“ S Grünewaldovými obrazy jsem se poprvé setkal během studentských let. Byly mi blízké svou výpovědí i estetikou, prostoupení gotické expresivní spirituality renesančním étosem souznělo s mým vnitřním nastavením. Sebaldův minimalistický volně biografický portrét je pestřejší a živější než většina jiných literárních pokusů malíři věnovaných. „…Grünewald… se téhle stoleté události zatmění Slunce, / jež mnozí očekávali s velkými obavami, / vydal vstříc a stal se tak svědkem tohoto / tajuplného chřadnutí světa, přes nějž / se uprostřed dne přelil strašidelný / večerní soumrak a v klenbě nebes / se nad závoji mlhy a na stěnách mraků, / nad chladnou a těžkou modří rozlila / plamenná rudá zář a bloudily barvy tak skvělé, / že je lidské oko dosud nespatřilo / a malíři nešly od té chvíle z mysli. / Projevovaly se jako odvrácená strana / spektra v jiném složení vzduchu, / jehož prázdnota bez kyslíku / nám už v dýchavičnosti postav / prostředního isenheimského dílu / věští smrt udušením, načež / uzříme horskou krajinu oplakávání, / v níž Grünewald s patetickým / pohledem do budoucnosti stvořil / úplně cizí planetu, vápenatě zbarvenou / za černomodrým proudem.“ Georg Wilhelm Steller měl s Matthiasem Grünewaldem více společného, než to na první pohled vypadá. Sdíleli vášeň pro poznání, pro zachycení, zobrazení světa, jednotlivostí zrcadlících celek. Každý z jiných pozic, ale stejně nesmlouvavě, nespoutaně, bohatě. Stellerovy rukopisy popisují více než dvě stovky druhů zvířat a rostlin, jsou v nich příběhy, soupisy, návody… neznámý polární svět osmnáctého století v celé šíři. Sebald v horečnatém tempu odvypráví celé Stellerovo putování v minimálním prostoru dvaceti jedna zastavení, a přesto nic podstatného neschází, obrazy násobí svůj účinek, přesahují Stellerův život, evokují úvahy, otázky, pochyby, které autor vyslovuje v třetím autobiografickém textu. Pochyby o našem smyslu, údělu, cíli a jeho naplnění. „…mrtvý ještě snil / o pasoucích se mamutech / na druhé straně řeky, / až v noci kdosi přišel, vzal / si jeho plášť a nechal ho ležet / ve sněhu jako zabitou lišku.“
Prostor, který Tvar věnuje poezii v tištěném obtýdeníku i v internetovém revue Ravt je, i díky editorům – Milanu Ohniskovi, Jitce N. Srbové a Olze Stehlíkové, výjimečný: šíří, pestrostí, citem pro výběr textů. Je pro mne častým zdrojem čtenářských objevů, výzev ke sháňce po knihách, podněcovatelem dychtivého očekávání básnických sbírek. Z mnoha zajímavých básnických souborů z poslední doby mi jsou nejbližší dva: drobné atlantidy Věry Rosí (Ravt 2/2023, itvar.cz/drobne-atlantidy) a soubor Yvety Shanfeldové Řeka, podkova nebe, se vykrucuje, vandruje, jak hlas (Tvar 5/2023).
„…naslouchám tichému šelestění, / to teče voda do špinavé vany / děda tam topíval holčičku, / u žumpy jí ukazoval králičí krev / a nebylo bytosti, která by se přiblížila…“ Drobné atlantidy Věry Rosí – ztracená, jen v paměti ještě mělce přetrvávající města slov, dějů, zvuků, doteků, bolestí. Intenzita obrazů v neklidném, ale velmi přirozeném řečišti veršů, zemitost, něžná siroba, proporcionalita – není co přidat, není co škrtnout. Básně naběhlé žíly, stržené náplasti, horké jak dračí dech. Jsou to natolik soustředěné, úsporné, a přitom obrazivé básně, že nutkání být přesný, a přitom expresivní i při jejich charakteristice vymýtilo z mých vět přísudky… „strmé siluety smrků / vystřižené z černé lepenky / hvězdné špendlíky v sametovém jehelníčku / svíráme rty mráz // prodíráme se černým sněhem / strháváme náplasti světla / bříšky prstů si čteme z jizev…“
Básně Yvety Shanfeldové mají s texty Věry Rosí společný obdobný charakter důvěrnosti, blízký je i způsob, jakým do jejich básní vstupují drobné předměty, obloha, světlo. Oslovují mne přirozenou dialogičností a vnitřním nastavením, které neumím označit lépe než tíživá lehkost (či lehká tíživost?). „To, co mi chybí, nelibě nosím stále s sebou. Ale ve čtvrtém patře se dopoledne zapisuje do lakovaných rámů a ojedinělého, přechodného pocitu bezpečí.“ Když přišel poštou Tvar, měl jsem rozečteného Josého Ángela Valenteho, jeho a Shanfeldové texty spolu zarezonovaly. Valente: „Jsou řeky / obrovského světla, jež unášejí spálené / valy vzduchu, pomalé / troskotající prámy, těla, / která už nikdy nenahmátnou moře.“ Shanfeldová: „Léto volá po sychravosti, podzimu, dešti. Volá tak, že mlčí. / Světlo je nedorozumění. // Nebo omyl. Řeka, podkova nebe, se vykrucuje, vandruje, jak hlas. / Odpoledne dře v jámě. // A kalendář už zase marně kvete.“ Snad mi spolu souzněly pro obdobný lehký sentiment, opakované motivy světla, metafyzickou zasněnost, reflexi ztráty. Nebo proto, že pro básně Yvety Shanfeldové jsou některé z Valenteho postřehů k poezii zvláště příhodné: „Píše se nečinností, poslechem, krajní připraveností všech smyslů na to, co slova možná řeknou.“
„Na malém místě velký svět. / Lze z něho zahlédnout / jen nepodstatné změny. / Lze z něho vyloupnout / oko slasti. / Jednou nohou být v nebi / druhou v pasti / třetí nemít.“ V básnických sbírkách Slavomíra Kudláčka opakovaně nacházím obrazy, které bych si rád osvojil, přesadil do svých textů, natolik mluví i za mne, radostné i deziluzivní. Ze sbírky Nebe a dudy (Dobrý důvod 2023) intenzivně vnímám především smutek ze světa, z jeho stavu a směřování… a ze svého postavení v něm, které chtě nechtě nutí k bilancování. Smutek tak pochopitelný, v posledních letech tak nesmlouvavě přítomný v kdečem. Není snadné vnímat ho, prožívat, a přitom ho vyslovit nestěžovatelsky. Nechat ho promlouvat, ale zabránit mu, aby text zahltil, utavil. Slavomíru Kudláčkovi se to daří skvěle. V jeho hořkosti je nadhled, sebeironie a osobitá obraznost. „Dívám se na měsíc nad silnicí / jak mu dochází tabák / jak kouří z posledního // a civí na něj vlci z jiřin / kolem nichž hynou po tisících / stáda, co se zdálo, že nevyhynou. // Jak si v zatáčce na krajnici / hrajou dvě děti na třetího.“ Když jsem před pár lety psal o Kudláčkově sbírce Ptáci a jiná znamení, zmínil jsem svůj obdiv k chlapskému postoji ke světu i k sobě samému, k postoji vyhraněnému, rozpoznávajícímu, žalujícímu i bojujícímu. Stále trvá a stále je v básních rozpoznatelný, a to je více než dobrý důvod je číst. „Nesl mne divný pták / s křídly, která se / zvětšovala a řídla. // Lež měla nekonečné možnosti. / Pravda byla jen jedna z nich.“