„Komu nejčastěji kradeš slova? Kvůli komu máš v noci stále rozsvíceno?“ Básně Zofie Bałdygy ve sbírce Poslední cestopisy (Fra, 2023) nešetří nikoho – čtenář, lyrický subjekt, svět, v kterém žijeme, všichni jsou vystaveni neúprosným definicím, otázkám, souvztažnostem. Vymezit se, rozpoznat se. Změnou měřítka, změnou náhledu, konfliktem mezi nimi. Neobvyklými metaforami. Relativizacemi. Bałdyga hledá limitující podmínky – limitující nás, naše bližní, náš jazyk, naše myšlení v znejistělém světě. „Vchod i východ jsou tytéž dveře, / jen některé druhy chodí pozpátku. // Pojď se mnou otevřít ten kruh. / A kdyby ses ztratila, zůstaň stát / uprostřed řeči, které nerozumí tví příbuzní.“ Stejně jako Iryna Zahladko si Zofia Bałdyga češtinu osvojuje vyhraněně, inspirativně. Jazyk formuje i narušuje sdělení, je překážkou i hybatelem, určuje narativ, ovlivňuje vizualitu. „Rozhovořit jazyk. Nejezdit s ním za hranice, / ale mimo ně. To ráno jsme místo pozdravu / prohodili koncovky. // Dodržování pravidel je přeci otázka dobrého vkusu – / říkal jsi, než jsi odjel světelným svahem dolů.“ Sbírka je rozdělena do tří oddílů, jejichž názvy vymezují základní pozadí textů: Přechodná bydliště, Mosty a lávky a Poslední cestopisy. Domov, dům, domovina, naše místo. Nejednoznačnost hranic, difúznost rozhraní, meziprostory a jejich překonávání. Cesty, přesuny, posuny, jejich limity, nedostatečnosti. „Interpretovat nestačí. Polehčující okolnosti neuznáváme. Překročení pohyblivé hranice / považujeme za trestné. Prostor se odmítá vyjadřovat, jen mě mlčky bere do náruče.“ Básně Zofie Bałdygy mají dikci denních snů, tvary a barvy na obou stranách očních víček vykreslují prostor, v němž tíží otázky i odpovědi. O to působivější jsou momenty, v kterých přijde katarzní zklidnění, nejisté, ale svěže imaginativní. Vyčnívají – jsou nepominutelnými ostrovy, milníky, vzpěrami, zakládáš si je záložkami, vracíš se k nim, vypisuješ si je. „Krmí mě denní sen. Povídala jsem si ve sklepě s malým bohem. / Vyprávěl mi velké věci, pak jsme trochu pomlouvali jeho dílo. // S láskou se obracel k nepoddajným látkám. / Neměl rád hladký papír, hladký papír nepřekvapí. // Kolik tvarů skrýváš na zadní straně očních víček? / Vidím tě, když zavírám oči. Uprostřed obýváku je oblak. // S každým člověkem mluv řečí jeho srdce / a objevíš vzdorovitý ostrov, odměnu za něžné vyslovení // nepřátelského slova. Jemné převzetí dialogu. / Pointa se skrývá uvnitř tvaru, tep v hrsti.“
Mám rád střídmé i opulentní poetiky, jsou-li přesvědčivé, funkční, vzbuzují-li u mě čtenářské vytržení. Ve sbírce Ondřeje Macury Tiše, aby nás neslyšel (Odeon, 2023) lze nalézt obojí, přičemž přiznávám, že civilní básně založené na neotřelém pozorném vidění jsou mi znatelně bližší než ty mnohomluvnější s až manýristickými obrazy a metaforami. Přejít na stinnou stranu ulice a zvěstovat zprávu o kontrastu tmavé a šedi, zprávu o rozpomenutí, zahlédnutí, propletení, pochybnostech. Dívat se, ptát se. Ve vztahu k sobě samému, okolí, k svým blízkým: „Bývá obtížné určit, kde končí zkušenost jednoho / a začíná zkušenost druhého, nicméně hranicí / proklouzne jakýkoliv kontraband, když celník přimhouří oči. / Může za to ještě láska či společné obstarávání? / Nešel bys pro kávu? Došla nám.“ Macura skvěle balancuje na hranici sentimentu a ironie, vážnosti a úsměvnosti, pozorovatelství střídají úvahy o vlastní paměti, psaní, vnímání, přemýšlení – až litanická samomluva, nápaditá, ostnitá i chlácholivá. „Mezi dvěma troskami stromů / jsi narazil na knihovnu plnou knih. / Tady jsi už někdy byl – probíráš se listy jako čímsi známým. / Každá stránka je vlhká. / Jsi příliš unavený. / Založíš si tuto stránku / vrženou kostí ostružiny.“ Velmi silné jsou motivy spojené se zvířaty – kočkou, psi, ptáky, srnami, raky… Jsou naší rezonanční deskou, prostředníkem sebenahlédnutí, svébytnými i zástupnými aktéry dramat, dilemat, nejistot. „Srnka v nás vidí ďábly / a zkamenělá přemýšlí, / zda nás nevyvolala, / když si ráno párkrát uhryzla / z nastražené hromady jablek.“ Zachumláni jako netopýří mládě otevíráme němě ústa a spolu s malým ráčkem voláme po lepším světě. Stejně jako kočka jsme vydechováni a zase vraceni zpět, metaforicky, psychosomaticky… Souvtažnostmi, zdánlivě osvojeným světem. „Chvílemi les vydechne naši kočku / jemně jako kuřák dým. / Chytáme ji do náručí / a vracíme zpět.“ Dalším výrazným motivem sbírky je partnerská intimita. Šerosvitné motivy s výraznými symbolickými přesahy, neokázale něžné, nedeníkové, nadčasové. „Tvé ranní rituály probíhají kdesi v dálce, / pak už jen / zaslechnu ze tmy vypínač a / ‘Já jdu. Kočka už dostala.’ // Říkáš to každé ráno. / Odcházíš. / Dveře zaklapnou. / Já znovu zapadnu do tepla a vůně, / které tu po tobě zbyly.“
Zatlačit prsty jemně na víčka a sledovat zářivé obrazce, světelné mžitky, představovat si, že uvnitř prší. Imaginativní Fosfény Jana Horského (Adolescent, 2023) jsou podmanivé svou až chaotickou asociativností, rozostřením lyrického subjektu, formou, jakou je nahlížena identita, prostupováním hranic. Míjí mne snahy o programové „nápravy“ češtiny, aby nebyla binární, stejně tak jako křečovité diskuse, co s jazykem lze a co nelze… Jazyk se vyvíjel a vyvíjí a myslím, že je lépe vše ponechat přirozenému samovývoji, než být direktivními napravovateli. Ve své čtenářské črtě pominu aspekty generační či společenské, které jsou diskutovány například v recenzi Petra Urama a Vasiliose Chaleplise (https://www.hrkr.cz/toulani-autorstva-fosfen/) a zůstanu ve své roli čtenáře poezie. Poezie je prostorem, s kterým je prověřování pravidel jazyka, ověřování jeho udržitelných možností bytostně spojeno, a právě to se ve Fosfénech děje, nápaditě, mnohotvárně. „Podzim nám vrazil do dveří / fluorescentní a suchý / V jezeru květy omítky / Sedřené domy s vysokými stropy / nahé domy a nízký / práh bolesti.“ Mám rád básně s neklidnými toulavými, až surreálními obrazy, a právě takových je ve Fosfénech většina. Horečnatá proudovitost, osobitá metaforičnost, až filmový střih, tenze mezi obrazy. „Je nám sto padesát let / Jenom / Je nám Paříž do nicoty / Schovám tě / v bytu na Krásenský / pomalu nalamuješ slova Z rány nesvítá / a my / malujeme žlučné světy / na zdi kam jinam / jenom / pohybovat se městem / s nenápadnou prudkostí šera.“ V tematizaci jazyka, řeči, psaní, v přístupu, kdy jazyk nejen dává možnost vyslovit skutečnost, ale kdy ji zároveň vytváří, kdy je aktivním hybatelem sebeuvědomění, jsou Fosfény blízké sbírkám autorek, které do češtiny zamířily z jiných jazyků, Iryny Zahladko či Zofie Bałdygy. „Hláskuji své jméno / šeptám ho jako triptych / a oběti vyměňuju / za tři otisky / prstů.“ „Píšu ti všemi deseti (poprvé / mají doteky tvar znaku / Poprvé / se oslovujeme jazykem prstů) Slunce a / přepálené pohledy na nebe v očích: / negativní prostory / němá okna / … / Klepu si na zuby jako do klávesnic (Všichni začali nesnášet groupchaty) /… / ještě / závorky a černé oči Jsme / dvojtečky / otevřené dovnitř.“ U knížek z nakladatelství Asolescent nelze nezmínit jejich fyzickou podobu, konkrétně u Fosfénů: desky s prořezem, ruční šití, kresby Antonína Zhořce souznící s těkavostí Horského poetiky, vše ve stylu Do it yourself. Velmi rád jsem jedním z pouhého sta čtenářů, kteří ji mohou mít doma.