Se smrtí blízkých se lze vyrovnávat různě. Jiří Koten ve sbírce Směsné strofy (Odeon, 2025) to činí velmi střídmě, o to však působivěji: mísí nadhled s citlivostí, minulost s přítomností, pozoruje děje, pozoruje sebe, kriticky i smířlivě, lakonicky i tazatelsky. Sbírka je věnována Jiřímu Kotenovi st. (1945–2020). „V době, kdy mohl být otec / jenom doma sám sebou, / vypisoval si sentence z knih, jež přečetl. / Citáty, moudra o člověku, křivdy z dějin. / Nejprve si pasáž pentilkou označil, / pak ji přepsal ručně na papír, pak znovu / na psacím stroji. / Každý originál podložil kopírovacím papírem, / jako kdyby měl dojem, / že i psát se má s ozvěnou.“ Zdánlivost i skutečnost absurdity našich konání, stejně jako jejich důvodnost a smysluplnost, nahlížíme různě v různých kontextech, v různých vnitřních nastaveních. Stejný motiv, gesto, děj, odlišné reflexe, trnutí, hnutí. Právě toto rozrůznění je typickým znakem sbírky, pestrá dostřednost, která přes formální úspornost Kotenových veršů vytváří velmi mnohovrstevnatý a mnohobarevný celek. Obrazy s ozvěnou, opakované expozice. V jiných kontextech, v jiném světle. Ukročení, zdvojení, zrcadlení, odstoupení o krok, do prostoru, z kterého lze, snad, z části, nahlédnout na smrtelnost svou i svých blízkých, zahlédnout za knihovnu zapadlá zapomenutá sdělení… Smísit dálku a blízkost. Uchopit prázdno. I když: „Co se děje, jenom se dohadujeme.“ Jedním z nejsilnějších motivů sbírky pro mě je opakované rozpoznávání nevyhnutelnosti podobání se svým otcům – velmi Kotenovi rozumím, často se zaslechnu, přistihnu, divím se, bráním se i přitakávám. „V zrcadle u holiče / pod něž si odkládám brýle, / aby šlo upravovat vlasy kolem uší, / zřetelně jsem přímo proti sobě / zahlédl hlavu / zemřelého táty. / Dýško jsem ponechal vyšší / než obvykle.“ Stejně tak mi je blízký motiv domu ve snu, opakovaně si mi kdysi zdávaly sny o domě babičky a dědy, měňavé, působivé, přetrvávající do dne… „Od chvíle, co rodiče prodali dům / po pradědečkovi, / chodívám do něj tajně ve snu. / Skoro každou noc se / v něm skrytě pohybuji… / Včera jsem nečekaně stanul / před brankou / a nepochopitelné bylo, že jsem nevešel, / ačkoliv klíč nosím / pořád v sobě.“ Báseň Aby dům propojuje Směsné strofy s předchozí sbírkou věnovanou vzpomínkám na babičku Hedviku, se sbírkou, kde je dům dějištěm i aktérem, sbírkou, která je i po dvaceti letech na polici nejbližší psacímu stolu, aby se po ní dalo snadno sáhnout… Ještě tam je místo…
Všichni. My. My čtyři. Nevěsta, stařec, pokušitel a já. Já. Onde. Tu. Jenom tu. Časoprostor básnické skladby Onde (Protimluv, 2025) Ivy Jakimiv je amébovitý, s difúzními hranicemi. Jsou v něm ostře vykreslené detaily i zastřené obrazy, je „někde na pomezí představy a místa“, s pozměněným časem: „Hejna ptáků, ohněm i hlukem / vyrušená ze své noci, / se zběsile prorazila k času, / který byl určen jako nový.“– „Dny byly jako síto, / jímž do noci propadávají okamžiky, / které vznikly podobně / jako skvrny vypálené / skrze zvětšovací sklo – / tedy zesílením světla. // Nahoře v sítu / se vždycky zachytí kameny a souvětí.“Mnohotvarost jazyka, nejistota vyslovení. Kdy, kde a co vyslovit, kde nechat zámlku? Kde „začíná nenápadné zkreslování skutečnosti“? „Dokud mi nedáš jméno, / nemůžeš mi ublížit. / Dokud Ti nedám jméno, / nemůžu Ti ublížit.“ A jinak: lze se opakovaným variujícím pojmenováváním přiblížit skutečnosti, lze ji vyvodit z jazyka? Z jeho variací, z přeskládání, z překládání? Lze tak změnit plynutí času? „Srpen se vtisknul do prosince, / a z názvu posledního měsíce / zůstala jen tři písmena: o, i, c. / Vystavět tak kolem nich nový čas / dní a nocí. / … / v takovém čase, /… / rozeznávali by pevnost a určitost světa.“ – „Ale co když neporozumím? / Co když vyslovím špatně? / Co když mně nebude porozuměno?“ – „Masky jsme si měnili s přílišnou lehkostí. / Pokušitel za zodpovídajícího, / nevěsta za ženu s širokými zuby, / stařec za pokušitele, / stařec za přítele, / já za nepřítomnou, / pokušitel za starce / a stařec za vlka.“ Není podstatné, zda za archetypálními maskami nevěsty, starce a pokušitele se skrývají jen různé vnitřní hlasy lyrického subjektu či skrývají-li se za nimi i vnější mluvčí vstupující s lyrickým subjektem do reálné interakce. Jsme v snivém klipu natočeném subjektivní kamerou, není nutné vše rozpoznat. „Ty nejsložitější věci – / dá se jim vyhnout. / Těsně podél domů, / mezi křikem a zdmi / vede uzounký průchod.“ Jako bychom se dívali přes několik překrývajících se skel, vzájemně posunutých, z nichž jedno je zamlžené. Nebo do spleti čar, proplétajících se zdánlivě neuspořádaně, v nichž až pozorné oči objeví obrysy postav, překrývající se záznamy dějů – kresby Jana Měřičky s Onde zcela souzní. Onde je skladbou, která si vytváří vlastní krajinu, osobitý ekosystém s vlastní symbolikou, jazykem. Imaginativní, podněcující. Čtenářsky nikoliv snadný. Ale tak to je: „Cesta, kterou se prodere báseň, / nebývá schůdná pro člověka.“
U každé z próz Jona Fosseho, které jsem četl, jsem vnímal, jak jsou básnické, jazykem, rytmem, viděním… Ostatně už v roce 2021 v rozhovoru pro časopis Host Fosse řekl: „Drama je určitým způsobem prodloužená báseň. Rád v této souvislosti cituji Federica Garcíu Lorcu, který řekl, že hra je báseň, která povstala. Tedy báseň, která vstala, kráčí a pomocí postav promlouvá. Poezie je vlastně ve všem, co píšu.“ K Fosseho básním jsem se však dostal až nyní, po osmi letech od jejich slovenského vydání. Výbor Básne (Modrý Peter, 2018) zahrnuje překlady Anny Fosse básní vybraných z šesti sbírek vydaných v letech 1986 až 2013. Většina z nich jsou básně s nevelkým půdorysem a výrazným vertikálním rozměrem, nenuceně existenciální: „je príliš ticho na to, aby som mohol / vidieť, ako opadávajú farby, nikto zo starších / už nie je v pohyblivej vode“; „stojíš vo svetle svojej tváre / v ktorom akési nové ticho / začalo vykonávať svoju prácu.“ Senzualita, mnohotvárnost ticha, pomíjivost, vztahovost. Moře, světlo, déšť, nebe, ptáci. Přirozený tok řeči. Jakkoliv jde o subtilní ztišenou poezii, říká si o čtení nahlas stejně jako Fosseho prózy, i v nich jsou dlouhá souvětí, která zpívají, pulsují, překotně tečou přes četné zámlky (v básních vyjádřené i graficky znásobenými mezerami) a nedořečení. „… a hovoríš že ja / ja nie som nič / je neexistujem / ja nič neznamenám / ja nie som taká / hovoríš A potom dážď / A potom ty / tam v tom daždi kde stojíš.“ Či další báseň v rytmu dešťových kapek: „trvalo dlho / kým prišiel dážď / tak dlho to trvalo / ale dážď prišiel / a v tom tam bol / a ty si znova čakal na dážď / kým pršalo, čakal si na dážď / a pršalo / vo všetkom tom vlhku / pršalo vlhko / iba dážď.“ Opakuje se motiv ukotvení, v krajině i v přítomnosti blízkých, ukotvení umožňující vzdorovat, vydržet „hľadania smerom dovnútra toho čo mizne // a smerom von k tomu čo by možno mohlo prísť.“ – „More a nebo // už nič viac / iba ísť a možno uvidieť / že všetko je ako ten predel / medzi morom a nebom // (a potom tvoj hlas / ktorý sa snaží niečo povedať)“