Rozhovor s autorem bestselleru Oslněni světlem Jakubem Żulczykem publikovaný v aktuálním Protimluvu 4/2020
Jakub Żulczyk (*1983) patří v současné době k nejčtenějším a nejvlivnějším polským spisovatelům. Je autorem mezinárodního bestselleru Oslněni světlem, který před nedávnem vyšel v českém, ale na jaře třeba i v anglickém překladu a o kterém sám říká, že ho k němu přivedla touha napsat knihu o noční Varšavě a temné stránce tohoto města. Vystudoval žurnalistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově a do této doby je autorem románů Ubliž mi nějak (Zrób mi jakąś krzywdę… czyli wszystkie gry video są o miłości, 2006), Rádio Armageddon (Radio Armageddon, 2008), Institut (Instytut, 2010), Zmorojewo (Zmorojewo, 2011), Svatyně (Świątynia, 2011), Oslněni světlem (Ślepnąc od świateł, 2014), Psí kopec (Wzgórze psów, 2017) a Černé slunce (Czarne Słońce, 2019). Mimo to je také novinářem, scenáristou a podcasterem. Zúčastnil se letošního XIV. ročníku Mezinárodního literárního festivalu ProtimluvFest v Ostravě, který byl kvůli opětovnému zpřísnění vládních opatření v rámci koronavirové krize nucen odehrávat se online. Jeho pražské vystoupení na Světu knihy 2020 bylo zatím odloženo a chystá se pro příští ročník.
Čeští čtenáři neměli bohužel dosud možnost poznat vás ani vaše dílo. Mohl byste nám tedy alespoň ve zkratce prozradit něco o sobě? V rozhovoru, který jsme spolu vedli pro časopis A2, jste se zmiňoval, že se u vás doma vlastně neustále vyprávěly nějaké příběhy. Že to, že jste se stal spisovatelem, bylo něčím naprosto přirozeným. Jak ale vypadaly vaše literární začátky? Kdo nebo co vás přivedlo k napsání prvního příběhu?
Můj první text musel vzniknout hned potom, co jsem se naučil číst a psát. Tehdy jsem samozřejmě tuto aktivitu nebral nijak vážně, byla to pro mě prostě jedna z mnoha forem trávení volného času. Naše rodina žila v prvních letech mého života na venkově, v severním Polsku na Mazurách. Moje maminka byla učitelka, bydleli jsme v učitelském bytě, v této době ještě nebyl žádný internet ani videohry a v televizi běžely jen dva černobílé kanály. A tak se u nás doma neustále vyprávěly nějaké příběhy. To, jak jsem trávil čas, se tedy logicky muselo podepsat na rozvoji mé fantazie. Asi jsem se stal spisovatelem dříve, než jsem o tom vůbec začal uvažovat. Celé mé mládí bylo totiž vyplněno různými literárními pokusy. Vážně jsem se psaní začal věnovat až při studiu žurnalistiky na univerzitě v Krakově. Právě tam mi někteří vyučující naznačili, že mám k psaní talent a že bych ho měl dále rozvíjet. Zanedlouho jsem vydal první knihu.
Vytvořil jste si velmi osobitý, rozpoznatelný styl psaní. Vaše knihy jsou obrazově velmi hutné a plné emocí. Můžu se zeptat, kteří autoři vás literárně nejvíce ovlivnili či vám pomohli najít vaši tvůrčí polohu?
Nemám žádného jediného „literárního mistra”. Zapůsobila na mě celá řada autorů. Odjakživa čtu všechny možné žánry. I když jsem se nikdy nevěnoval žánru sci-fi, hodně mě ovlivnil např. Stanisław Lem, dále to byli William Faulkner nebo Cormac McCarthy. Zásadní knihou jsou pro mě třeba Laskavé bohyně od Jonathana Littella. Mám ale také rád Jerzyho Kosińského, jehož kultovní Nabarvené ptáče jste loni v Česku převedli na filmové plátno. V ranějších letech jsem zase hodně ujížděl na fantastické a sci-fi literatuře, hltal jsem knihy od Philipa Dicka, Lovecrafta nebo Edgara Allana Poea. Jejich způsob psaní se silně podepsal na mé představivosti. Ale stejně jako knihy mě formovaly i komiksy, videohry a filmy. V době, kdy jsem vyrůstal, se v Polsku přece jen začínala čím dál víc dostávat do popředí západní masová popkultura.
Vstoupil jste na polskou literární scénu po boku autorů jako Dorota Masłowska nebo Mirosław Nahacz. Jejich díla jsou v Česku již poměrně známá. O této vaší mladé a ve svých názorech dosti radikální generaci se v literárních diskuzích začalo hovořit jako o Generaci Lampy podle známého varšavského časopisu, v němž jste publikovali. Každý z vás jste ale pocházeli odjinud, nebo jste působili jinde. Fungovala mezi vámi nějaká spolupráce? Udržovali jste mezi sebou kontakty? Nakolik jste znali svou tvorbu?
Samozřejmě že jsme o sobě věděli a scházeli se. O Generaci Lampy se dnes dokonce mluví jako o poslední opravdu silné polské literární skupině. Tvořili ji mladí spisovatelé, které kolem sebe seskupil šéfredaktor časopisu Lampa Paweł Dunin-Wąsowicz. Ten se stal něco jako náš mentor a vydavatel, ačkoli je pravda, že třeba knihy Mirka Nahacze nikdy nevydával. K této skupině jsem se přidal později, kolem roku 2006, kdy jsem vydal svůj první román Ubliž mi nějak, protože jsem studoval v Krakově a Masłowská, Nahacz a další zase ve Varšavě – setkali se tam všichni prakticky na jednom oboru. Ale jak říkám, byli jsme přáteli a četli jsme navzájem své texty. Mirek byl dokonce takovým neoficiálním redaktorem mé první knihy, když jsem debutoval, on měl na svém kontě už tři úspěšné romány.
Vaše rané knihy popisují stejně jako romány Mirka Nahacze a Doroty Masłowské osudy mladých lidí utápějících se ve světě současné popkultury. Vaše prvotina Ubliž mi nějak je živelným milostným románem ve stylu kerouacovského „On the road”, kniha Rádio Armageddon se zase věnuje pocitům nepochopení a samoty, které jsou vlastní členům subkultury emo. Čím to, že jste se později obrátil k psaní žánrových próz? Např. k hororovým příběhům jako Zmorojewo nebo Svatyně?
Tyto knihy byly psány na objednávku pro vydavatelství Nasza Księgarnia, které se v té době rozhodlo vydávat romány, jež by dokázaly oslovit i starší polskou mládež. A jelikož redaktoři tohoto nakladatelství znali mé první literární počiny, usoudili, že já budu tím správným člověkem, který by se tohoto úkolu zhostil. Ta zakázka mi tehdy udělala obrovskou radost. Jak jsem už říkal, od mládí jsem hodně četl horory nebo sci-fi a fantasy literaturu, takže jsem v sobě nosil potřebu si některý z těchto žánrů i sám vyzkoušet. Celkově mám rád takovou estetiku, trošičku jsem se k ní vrátil i ve svém posledním románu Černé slunce, který z těchto žánrů v určitém smyslu vychází. I když při pohledu na to, co se momentálně v Polsku děje, bych teď mohl říct, že Černé slunce je realistická kniha.
Vraťme se ale k vašemu nejznámějšímu románu Oslněni světlem, který letos vyšel jak v Anglii, tak v Česku. Jedná se o psychologický thriller pojednávající mj. o tom, jak se jednomu z nejobratnějších varšavských dealerů kokainu obrátí během několika dnů vzhůru nohama celý svět. Kniha je v Polsku dlouhodobě na seznamu bestsellerů. Přistupoval jste k psaní tohoto příběhu stejně jako ke svým předešlým knihám? Jak se ve vás vůbec zrodil nápad napsat román na tak společensky závažné téma?
Vždycky jsem chtěl napsat knihu o noční Varšavě a temné stránce tohoto města. Poslední takovou knížku v Polsku totiž napsal někdy v padesátých letech Leopold Tyrmand. Jeho kultovní román Zlý je mimochodem také jednou z mých oblíbených knih. Trvalo dlouho, než jsem přišel na to, že hlavním hrdinou mého příběhu musí být drogový dealer. Hledal jsem někoho, kdo by mohl být průvodcem po tomto světě, či lépe řečeno po této výstavě hrůz; někoho, kdo bude mít přístup k různým společenským vrstvám. Pak jsem si uvědomil, že tuhle moc má právě drogový dealer. Samotná práce na knize pak šla už docela rychle. A ano, do jisté míry se jedná o akční román pojednávající o obchodu s drogami, v hlubším smyslu je to ale příběh o společnosti a mentalitě lidí v postkomunistickém velkoměstě.
Je obdivuhodné, jak věrně a autenticky se vám v tomto románu podařilo vylíčit všechna ta temná zákoutí současné Varšavy. Nakolik jste při psaní čerpal z osobních zkušeností? Nějak nedokážu uvěřit tomu, že všechno, co kniha popisuje, je zcela vyfabulované.
No, věřte, že jsem nikdy neprodával drogy (smích). Myslím, že každé literární dílo vypovídá tak trochu o jeho autorovi. O noční Varšavu jsem se dříve skutečně otřel, do knihy jsem vložil scény, které jsem viděl, slyšel nebo které mi někdo převyprávěl. Několik lidí se v knize dokonce poznalo. Aby to celé ale mělo hlavu a patu, musel jsem si promluvit i s lidmi, kteří se prodejem drog skutečně živili. Taková kniha se prostě nedá napsat od stolu. Určitě ale nejde o žádnou reportáž či záznam reality o varšavském podsvětí, je to jen románová fikce.
Na motivy románu Oslněni světlem byl v roce 2018 natočen polskou pobočkou televize HBO také velmi vychvalovaný seriál s úžasným Kamilem Nożyńskim v hlavní roli. Sledoval jste nějak průběh natáčení, zasahoval jste do něj? Nebo jste chtěl nechat filmařům spíše volnou ruku?
Spolu s režisérem Krzysztofem Skoniecznym jsme napsali k tomuto seriálu scénář. Musím říct, že práce na něm trvala déle než napsání celé knihy, na té jsem pracoval asi půl roku nebo osm měsíců, scénář se vytvářel zhruba rok a půl, možná i déle. Ale takový je zkrátka postup. Při práci na tomto projektu bylo fajn, že jsem nebyl v roli autora, ale scenáristy, což ode mě vyžadovalo úplně odlišný přístup. Na svou knihu jsem se tak mohl podívat naprosto odlišnou optikou, musel jsem být připraven na to celý příběh vykuchat a znovu ho pak sešít. A musím říct, že to byla opravdu velmi zajímavá zkušenost. Moje role skončila s první klapkou. Na samotné natáčení jsem pak zavítal asi jen jednou. Pracoval na něm intenzivně celý velký tým a já nechtěl překážet. Věděl jsem, že režisér Krzysztof má svou vizi a že to bude skvělý projekt.
Jaký je vůbec váš názor na přetváření knih do filmové podoby?
No, jako autor jsem samozřejmě příznivcem všech filmových, divadelních i ostatních adaptací. Představují pro mě totiž dodatečné příjmy, mám ale také radost z toho, když se mé příběhy mohou dostat k většímu počtu lidí. Proces adaptace knihy mě celkově hodně zajímá. Když se třeba na Netflixu objevují nové seriály, tak se vždy snažím nejprve seznámit s jejich knižní předlohou. Líbí se mi, jak mohou touto cestou kooperovat různá média a oblasti kultury. Nejsem z těch, co by pokládal nějaké umělecké dílo za svaté. Klidně bych si rád přečetl i komiksovou adaptaci Kafky nebo Dostojevského.
V rozhovorech často zdůrazňujete své přesvědčení o tom, že neexistuje nic jako spisovatelské vnuknutí, často také opakujete, že práce spisovatele je ve své podstatě nudná. To proto jste se vrhl i do jiných tvůrčích oblastí? Věnujete se již zmíněnému psaní scénářů (seriály Belfer, Oslněni světlem). Nově jste i podcasterem. Neberou vám tyto aktivity přece jen čas na literární tvorbu? Vaše knihy se v Polsku přece skvěle prodávají.
Samozřejmě, že mi tyto aktivity berou dost času. Někdy bych si přál věnovat se jen psaní knih, na druhou stranu ale nedokážu dlouhodobě setrvávat u jedné činnosti. Potřebuju k životu pestrost. Když se kdysi během jednoho rozhovoru zeptali Stanisława Lema, jestli má pro ostatní spisovatele nějakou radu, odpověděl, že každý spisovatel by měl mít druhé zaměstnání. Scenáristika se s mým psaním, řekl bych, dobře doplňuje, jelikož spočívá v něčem naprosto odlišném. Když píšu scénář, nejsem umělcem, který tvoří dílo sám. Při vytváření scénáře se stávám spolutvůrcem velkého kolektivního díla, které dokáže oslovit zcela jiný okruh lidí.
Jste oblíbeným a čteným autorem. Aktivně také vystupujete v médiích. Momentálně se v Polsku hodně vášnivě diskutuje o vašem posledním románu Černé slunce, který přináší dosti provokativní a neveselou vizi polské budoucnosti. Tato kniha názorově rozdělila čtenáře i literární kritiky. Jedni ji vychvalují do nebes, jiní zatracují a označují za naprostý žvást. Jak zvládáte celý tenhle společenský pres? Nemíváte někdy chuť nebo potřebu před tím vším někam utéct?
Černé slunce je skutečně dosti kontroverzní knihou, jelikož zesměšňuje různá náboženská tabu. Odehrává se v jakési alternativní verzi Polska, v zemi, v níž vládne nábožensko-fanatická partaj s Knězem premiérem v čele. Hlavním hrdinou příběhu je navíc neofašista. Román je napsán hodně obrazným a vulgárním jazykem, je v něm také spousta násilí. Uvědomuji si, že jsem si touto knížkou tak trochu sám naběhl. Kdyby tuhle knihu ale všichni jen chválili, pokládal bych to za své selhání. Některé kritické ohlasy člověka samozřejmě vykolejí, je to však pořád malá cena za to, jaké velké mám v životě štěstí. Dělám, co mě baví a co chci, a dokonce mě to i živí. Jsem v kontaktu se svými čtenáři, pro které jsou mé knihy důležité. Při čtení každé negativní recenze se to snažím mít na paměti. Většinou se ale naštěstí setkávám s kladnými názory. A co se týká toho veřejného vyjadřování se k různým společensko-politickým záležitostem, v tomhle si zkrátka nemůžu pomoci. Myslím, že je to má povinnost, jelikož jsem veřejně známá osoba a to, co říkám nebo píšu, lidé slyší a vnímají. Když se v mé zemi nebo někde v Evropě dějí zlé věci a ke slovu se dostávají lidé, co lžou nebo šíří nenávist, tak považuju za samozřejmé veřejně vyslovit svůj nesouhlas, za což mě logicky spousta našinců nemá v oblibě. Nejsem ale tisícieurovou bankovkou, kterou by museli mít všichni rádi.
Děkuji za rozhovor