Ohlédnutí za ProtimluvFestem je spjato s rozhovorem s Lidií Ostałowskou, polskou reportážní novinářkou, spisovatelkou a reportérkou deníku Gazeta Wyborcza, jež bylo bohužel i naší poslední možností, kdy jsme s ní mohli vést rozhovor. Těžko se to píše, ale paní Ostalowská v neděli 21.1.2018 opustila náš svět a my jí v rámci zvěřejnění tohoto podnětného dialogu ještě jednou děkujeme za loňskou návštěvu a vzdáváme čest její památce.
Rozhovor s Lidií Ostałowskou z aktuálního čísla 4/2017
Paní Ostałowská, literární reportáž je žánrem, jenž má v Polsku více než staletou tradici. U jejího zrodu stáli jedni z nejvýznamnějších polských autorů vůbec, mimo jiné i dva držitelé Nobelovy ceny za literaturu – Henryk Sienkiewicz a Władysław Reymont. V čem podle Vás tkví síla tohoto žánru? Je to právě v oné autentičnosti popsaných příběhů?
Reportáž je žánr velice proměnlivý. Je těžké specifikovat, v čem přesně tkví jeho síla, jelikož ta se proměňuje. V jedné době může reportáž vnášet něco do společenského života, v jiné době pak zase něco zcela jiného. Dříve byl tento žánr populární především proto, že umožňoval lidem z bezpečí domova poznávat cizí, vzdálené světy a jejich obyvatele. V době komunismu se reportáž stala jakýmsi ostrůvkem či kapičkou pravdy v tom nekonečném moři lživých médií. Dnes naproti tomu žijeme ve světě plném informačního chaosu, každý z nás má dennodenně přístup k veškerým informacím, ty však bývají natolik rozporuplné či jen povrchní, že se kvůli tomu můžeme cítit ztraceni. A zřejmě kvůli tomu jsou dnes reportáže tak populární, jsou to totiž texty, které jsou pro čtenáře srozumitelné, ve všech ohledech přístupné a čtenářsky atraktivní. Reportáže nám umožňují se u nějakého problému zastavit, v klidu se nad ním zamyslet, a tím si i prohloubit znalosti na ono téma. Všechny totiž vypráví příběhy skutečných míst a žijících lidí.
Reportéři patří v současném Polsku mezi nejčtenější autory. Čím přesně si vysvětlujete onen obrovský zájem čtenářů o tento žánr? Může za to právě výše zmíněná pravdivost popsaných prožitků?
Ano, rozhodně. Lidé chtějí číst skutečné příběhy skutečných lidí. Samozřejmě, často se stává, že je nějaký román nesčetněkrát autentičtější a opravdovější než daná reportáž. Pro čtenáře zůstává ale takovýto román i nadále pouhou fikcí. Lidé pociťují zkrátka jakousi povinnost vylousknout smysl z opravdové reality.
Souhlasíte s tvrzením Vašeho předchůdce, významného polského reportéra Melchiora Wańkowicze, že i „velký reportér je umělcem“?
Melchior Wańkowicz je autorem z doby téměř před 100 lety. Tehdy se k reportážnímu psaní přistupovalo ještě zcela odlišně. Sám Wańkowicz tenkrát například tvrdil, že reportér může do jisté míry i fabulovat, což by dnes bylo považováno za nepatřičné. Za tu dobu se jednoduše změnila pravidla celého tohoto žánru. V mých očích je každý reportér pouhým řemeslníkem, který se snaží z jednotlivých prken vyřezat a co nejlépe sestavit onu pomyslnou skříň či truhlu.
Dnes se v souvislosti s Polskem 60. let hovoří hodně o tzv. „Polské škole reportáže“, již tvořili významní polští tvůrci jako Ryszard Kapuściński, Krzysztof Kąkolewski či Hanna Krall. Do povědomí českých čtenářů se dostal zejména první z nich, a to především díky pestré a často exotické tematice svých reportáží. Kterého z této tzv. velké trojice polských reportérů si osobně nejvíce ceníte Vy a proč?
Nejvíce si považuji Ryszarda Kapuścińského, ne však kvůli jeho exotickým tématům, ale kvůli jeho životnímu postoji, postoji člověka zodpovědného za svět, člověka citlivého postřehujícího drobné nuance, člověka schopného přesvědčit svým psaním druhé. Kapuściński je pro mě přívržencem levice v tom nejlepším slova smyslu. Byl to člověk toužící po společenské rovnosti, člověk, jenž si přál, aby každý z nás prožil svůj život důstojně.
Na svém kontě máte již tři knihy reportáží – Cikán je Cikán (2000, 2012), Akvarely pro Mengeleho (2011) a Bolelo to ještě víc (2012). První z nich se, jak napovídá už samotný název, zabývá romskou otázkou. Proč Vás zaujalo zrovna toto téma? Je to snad tím, že se toho v současném Polsku o Romech tolik neví?
Celý můj zájem o romskou kulturu vyplynul jednoduše ze zvědavosti. Romů v Polsku není mnoho, předpokládá se, že zhruba nějakých 30 000. Po celá staletí žil tento národ navíc mimo většinovou polskou společnost. Cikáni vždy svobodně kočovali, nikdy se ani neměli snahu zapojit do společenského života. Z tohoto důvodu se o nich u nás vědělo jen pramálo. Většina Poláků se s Romy vlastně poprvé setkala až někdy v 90. letech, kdy se z ničeho nic začali objevovat v ulicích polských měst. Většinou pouze žebrali, viděli jsme ale i ženy, které v zimě na ulici kojily své děti. Pro nás to bylo cosi nezvyklého a šokujícího. Nikdo netušil, kdo tihle Romové jsou a odkud se vzali. Vědělo se jen to, že nepocházejí z Polska. Chtěla jsem se o nich dozvědět víc, a tak jsem se rozhodla oslovit polské Romy, kteří by mi mohli pomoci proniknout do jejich komunity, znali totiž jazyk. Postupně jsem navštívila několik romských táborů a dozvěděla se, že tito noví Romové k nám přijeli z Rumunska, tak jsem se tam vypravila poznávat jejich zvyky i mentalitu. Dalším důvodem, proč mě zaujala právě romská problematika, byl fakt, že poté, co se Polsko stalo svobodnou, demokratickou zemí, se Romové chtěli čím dál tím víc zapojovat do společnosti. A stejně jako já jsem v počátcích potřebovala nějakého překladatele nebo průvodce, který by mi osvětlil jejich myšlení či mě provedl po jejich táborech, potřebovali i oni někoho, kdo by jim přiblížil naši polskou společnost. Tak nějak tedy začal celý můj příběh s Romy.
Romské otázce jste se částečně věnovala také ve své další knize s názvem Farby wodne, u nás ji v překladu Lucie Zakopalové vydalo v roce 2014 pražské nakladatelství P3K pod názvem Akvarely pro Mengeleho. Kniha pojednává nejen o zapomenutém romském holocaustu, ale především o osudech Diny Gottliebové, brněnské židovky, která byla v koncentračním táboře Osvětim-Březinka nucena malovat portréty romských vězňů pro Dr. Mengeleho, čímž se nakonec zachránila před jistou smrtí. Knižní trh je dnes doslova zaplaven tituly se svědectvími o holocaustu. Co konkrétně Vás zaujalo právě na životě Diny Gottliebové, že jste se rozhodla věnovat jejím osudům celou knihu?
K napsání této knihy mě inspiroval spor o akvarely Diny Gottliebové, který se odehrával v 90. letech. Dina Gottliebová se své obrazy z Osvětimi snažila získat po celou druhou polovinu 20. století, její pokusy však byly neúspěšné. Komunistické Polsko jí její práce nechtělo vydat, jelikož se staly jedním z nejdůležitějších důkazů o vyhlazování Romů za druhé světové války. Do sporu mezi malířkou a osvětimským muzeem se následně zapojily i světové kulturní autority, bývalí vězňové koncentračních táborů a především samotní Romové, pro které znamenaly akvarely cosi posvátného, vypovídajícího o jejich utrpení. Takže to, co mě nejvíce motivovalo k napsání této knihy, byl především tenhle mezinárodní konflikt. Tak to ostatně často bývá, že pokud člověk pronikne do cizího sporu, začne chápat motivace, argumenty i pocity znepřátelených stran. Psaní této knihy pro mě bylo opravdu velice těžké, nejsem totiž žádnou historičkou ani osobou obeznámenou s dějinami holocaustu. Pociťovala jsem však jistý závazek vůči Romům, chtěla jsem jim pomoct a připomenout ostatním jejich často opomíjené, ne však o nic méně tragické osudy v koncentračních táborech.
Máte už nápad na další knihu? Pokud ano, mohla byste našim čtenářům alespoň nastínit, o co se jedná?
Bohužel se nemám moc čím pochlubit. Dlouho jsme se zabývala tématem polského populizmu. Chtěla jsem na toto téma napsat nějakou rozsáhlejší práci, hrdinka této reportáže se však po čase znenadání rozhodla, že v ní už nechce figurovat. Z toho důvodu se celý projekt rozplynul. Nezbývá mi tedy nic jiného, než si najít nějaké jiné, zajímavé téma. V poslední době mě celkem zaujala problematika Rusů žijících v Polsku, konkrétně to, jak je našinci vnímají. Uvidíme, jestli z toho něco vznikne.
Na závěr ještě jedna otázka z jiného soudku: Jak se Vám líbilo v Ostravě a především pak na ProtimluvFestu? Váš kolega Mariusz Szczygieł napsal už několik knih o nás Češích. Jaký dojem máte z Česka a Čechů Vy?
Vždy, když jsem v Česku, nedovedu se ubránit jisté závisti. Zdá se mi, že na rozdíl od Poláků Češi lepé vědí, v čem spočívá opravdový život. Není přece nutné pořád někam vzlétat, ale zaměřit se spíše na naši každodennost a tu si vychutnat. Nejlépe je to všechno podle mě vidět například na tom, jak se Češi dennodenně setkávají v hospodách či kavárnách, nebo jak se spolu baví na ulici. V Česku je zkrátka taková uvolněnější atmosféra. Poláci ke všemu přistupují příliš emotivně, a takové emotivní jednání je neskutečně vyčerpávající. Pokaždé, když se vrátím z Česka domů, začnu u nás tuhle uvolně nost postrádat. Co se týká Ostravy, v té jsem dneska poprvé. Bohužel jsem si ji zatím ani neměla možnost pořádně prohlédnout, jelikož jsem na čtení přijela rovnou z nádraží. Na první pohled na mě ale tohle město působí velmi příjemně. Stejně tak příjemné bylo i samotné čtení na ProtimluvFestu. Účastnila jsem se už mnoha různých literárních setkání, a řekla bych, že zdejší publikum bylo jedno z nejlepších, s jakým jsem se dosud setkala. Na všech posluchačích bylo vidět, že je dané téma zajímá a že si zde opravdu přišli rozšířit své obzory.
Lidia Ostalowska (1957 – 2018)
polská novinářka, absolventka polonistiky na Varšavské univerzitě a od roku 1989 reportérka deníku Gazeta Wyborcza. Patří mezi nejvýznamnější autory spojené s fenoménem polské školy literární reportáže, ve svých textech se věnuje všem lidem „na okraji“: národnostním a etnickým menšinám nebo mládeži ze subkultur. Knižně vyšel její soubor reportáží o romské společnosti a kultuře ve střední a východní Evropě a romském holocaustu „Cygan to Cygan“ (2000, česky Cikán je cikán, Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj 2016) a Farby wodne (2011, česky Akvarely pro Mengeleho, P3K 2014), nominované na prestižní ceny Nike nebo Ryszarda Kapuscinskeho.