Šikmý kostel s podtitulem Románová kronika ztraceného města spisovatelky Karin Lednické (*1969), která působila jako překladatelka a po téměř dvacet let jako nakladatelka, představuje její prozaický debut, současně se jedná o prvou publikaci jejího nového nakladatelství Bílá vrána. Po čtenářském úspěchu prvního dílu, vydaného v roce 2020 (ve čtenářské anketě Kniha roku se román za rok 2020 stal absolutním vítězem), vyšel počátkem letošního roku druhý díl z plánovaného triptychu, v němž Lednická usiluje zmapovat a přiblížit historii karvinského regionu, s nímž je spjatá po většinu svého dosavadního života.

Lednické se v její „románové kronice“ daří naplňovat zvolené žánrové vymezení a pracovat s ním. První díl nás zavádí do již ztraceného hornického města Karviná (v knize Karwiná), které bylo poddolováno a po němž zůstal jen pověstný „šikmý“ kostel (tuto skutečnost autorka osvětluje i v závěrečném doslovu prvního dílu, určeném hlavně čtenářům, kteří nejsou blíže obeznámeni s historií karvinského regionu). Svou „kroniku“ pojímá autorka jako záznam událostí z každodenního života několika postav, jejichž osudy ovlivňují zásahy „velkých“ dějin. Odpovídá tomu i struktura prvního dílu; ten je rozčleněn do čtyř částí pojmenovaných podle ústředních postav, každá část je rozdělena na kapitoly označené podle roků, které vymezují období let 1894–1921.

Prostředí hornického města na přelomu 19. a 20. století na česko-polském pomezí působí věrohodně a autenticky. V textu je značné množství historických a hornických reálií, které zachycují nejen proměnu dříve pastevecké vesnice v industriální město, ale také nás seznamují s životem v hornických koloniích. Je evidentní, že autorka umně těží z materiálů a informací získaných ze svých několikaletých rešerší a rozhovorů s pamětníky. K autenticitě přispívá i využití dialektismů a hornických slangových výrazů. Škoda jen, že jich autorka nepoužila více a že do svého vyprávění nezakomponovala i více polských a německých výrazů, které by zachytily mnohonárodnostní charakter zdejšího regionu, zvlášť když jedna z rodin, jejichž osudy zachycuje, hovoří doma polsky. Působí to dojmem, jako by se autorka snažila co nejvíce vyhovět spíše masovému čtenáři. Nedomnívám se však, že by zahrnutí většího množství cizojazyčných výrazů vedlo k nesrozumitelnosti.

Detailní zaměření na popis prostředí, určitých společenských jevů, klíčových událostí a momentů vytváří ještě jeden efekt, který je pro žánr románové kroniky charakteristický, a tím je zpomalování času. K tomu napomáhá i opakované zmiňování některých detailů (motivů) či událostí, např. když se Barbora, jedna z ústředních postav, ve vzpomínkách opětovně navrací k solné pouti, k okamžiku, kdy v jejím světě bylo ještě vše v pořádku, tedy z jejího pohledu ideální a harmonické, i když za cenu každodenní dřiny.

Místy se však ukazuje, že opakování neplní kýžený efekt. Týká se to případů, kdy je stejná událost nahlížena a hodnocena z perspektivy dvou postav, což samo o sobě není špatné, střídání výpovědních perspektiv napomáhá k vytvoření plastičtějšího obrazu historie sledované lokality a jejích obyvatel a také ke zpomalování toku vyprávění. V případě Šikmého kostela to ovšem někdy vede k nadměrné explicitnosti, např. když je určitá situace předvedena zpříma, tj. v přítomném čase z pohledu jedné postavy, aby ji pak druhá postava reflektovala v obsáhlé retrospektivní pasáži (psané v minulém čase), kde se často doslova nebo v mírné obměně zopakují některé věty nebo části dialogu. Chápu, že autorka chce čtenáři dovysvětlit některé situace, aby pochopil souvislosti, ale podobné snahy vyplnit pomyslná „bílá místa“ textu příliš neprospívají a narušují plynulost jeho vyprávění.

V části nazvané Julka jsem při střídání výpovědních perspektiv měla dojem, že více než o Julce čtu příběh o Barboře. Osudy obou žen jsou již od začátku propletené a autorka na jejich odlišném prožívání a vnímání skutečnosti a konkrétních událostí rozehrává vzájemné myšlenkové a názorové pnutí (silně věřící bohabojná Barbora trpící ve starozákonním duchu versus samostatná emancipovaná Julka beroucí život do svých rukou), ale zrovna v této části působí střídání výpovědních perspektiv obou žen nevyváženě. Přičítám to opět snaze autorky dovyprávět a dovysvětlit jednotlivé vazby a souvislosti.

Druhý díl Šikmého kostela se časově rozprostírá mezi léty 1921–1945. Oproti prvnímu dílu, který zabírá necelých 400 stran, je pokračování na první pohled obsáhlejší. Druhý díl zachovává chronologickou strukturu, která je rozdělena do devíti částí, nazvaných podle ústředních postav (postavě Ženky jsou věnované rovnou tři části), s nimiž je spojena určitá časová etapa vymezená konkrétními roky. Na více než šesti set stranách opět sledujeme spletité příběhy obyčejných (převážně ženských) postav, jejichž osudy těžce poznamenávají dopady česko-polského konfliktu, který tvoří základní dynamickou osu celého vyprávění.

Na druhém díle je patrnější větší dokumentárnost, která spočívá především v zakomponování dobových dokumentů do samotného vyprávění, novinkou je také obrazová příloha. Obojí zvyšuje autenticitu výpovědi a dokresluje dobu i prostředí, do něhož jsou zasazeny příběhy jednotlivých postav, které nepobývají pouze v okolí Karviné a Stonavy, ale v jistém momentě i daleko za jejich hranicemi. Oceňuji, že oproti prvnímu dílu autorka využívá i více dialektismů, zaznívají výrazy i věty v češtině, polštině a němčině, lépe to vykresluje představu zdejšího mnohonárodnostního regionu.

Lednické se daří propojit dění obou dílů své prózy; autorka násobí a variuje okruh podstatných motivů, na nichž se zakládalo vyprávění prvního dílu, což umožňuje zachytit určité momenty z prvního dílu v nových aktuálních kontextech (např. strach Fanky, které se události druhé světové války spojují s jejími vzpomínkami na násilné politické boje ve Lvově), čím se zajišťuje návaznost a plynulost vyprávění, současně vnímáme i generační obměnu. Autorka dokáže vytvářet překvapivé a nečekané zvraty (např. návrat z Hustopečí, rozhovor o svatbě, potom v další scéně kostel a pak rakev); působivě zachycuje situace, kdy se osudy hrdinů dostávají do kolize s historickými událostmi. Konečně přesvědčivé je i vylíčení hrůzných momentů, které provázely vyhrocení česko-polského konfliktu na konci 30. let 20. století. Některé epizodní příběhy nás seznamují i se širším regionem Karvinska a Ostravska: v části Julka čteme zdravotní karty zdejších horníků a jejich rodin, dostáváme se i do prostředí chudobinců. Tyto linie napomáhají větší plasticitě románového „obrazu“, ale zasloužily by si trochu hlubší prokreslení.

Přesto však některé dějové roviny působí jako konstrukt, např. když se v příběhu Ženky objeví dva „Štěpáni“, což pak slouží jako základ k tomu, aby na něm autorka rozehrála vnitřní pochody své hrdinky. Ta byla donucena vnějšími okolnostmi pohřbít svoje nadání ke vzdělání a svoje ambice, aby našla sebe sama v náručí německého důstojníka, který se v jejím životě náhle zjeví. A to v ní probouzí odhodlání a sílu vzdorovat nepřejícným dějinným okolnostem.

V případě autorčiných ženských postav se občas, zvláště po dočtení druhého dílu, nelze ubránit dojmu z jakési repetitivnosti narativního schématu. I když jsou příběhy i charaktery hrdinek odlišné, skoro to působí, jako kdyby jim, ať již vlivem vnějších událostí nebo příčinou vlastního rozhodnutí, bylo souzeno trpět. Po okamžicích beznaděje a zoufalství následuje souboj s rezignací a snaha vzdorovat nepřízni osudu. Ve výsledku tak autorka svoje hrdinky vykresluje jako silné a nepoddajné osobnosti, ochotně se obětující pro své blízké a příbuzné a hledající si svou životní cestičku, i když je kola dějin semílají ze všech stran.

Je jistě dobře, že se autorce podařilo splnit si přání vyslovené v doslovu prvního dílu a vzbudit ve čtenářích, což ostatně dokládají nadšené ohlasy na internetu a sociálních sítích, zájem o region Karvinska, o tuto „třináctou komnatu české historie“ (jak se uvádí na obálce prvního dílu). Autorka odvedla dobrou práci se zpracováním archivních materiálů a informací získaných od pamětníků, dokáže s erudicí vykreslit autentické prostředí i uvěřitelné postavy, jejichž prostřednictvím přibližuje většině čtenářů neznámou regionální historii, umí pracovat s jazykem, daří se jí naplnit zvolené žánrové vymezení, dokáže tvořit působivé dějové momenty a nečekané zvraty. Přesto označit oba díly bez výhrad za bezchybné umělecké dílo po všech stránkách nelze: první díl trpí nadměrnou explicitností, která neponechává prostor pro domyšlení si ze strany čtenáře; ve druhém dílu jsou pak zbytečně často opakována podobná narativní schémata. Uvidíme, co přinese závěrečný díl autorčiny „románové kroniky ztraceného města“ a zda se výše uvedené výhrady opět potvrdí.

Karin Lednická: Šikmý kostel. Románová kronika ztraceného města léta 1894–1921. Bílá vrána, Ostrava-Svinov 2020.
Karin Lednická: Šikmý kostel. Románová kronika ztraceného města léta 1921–1945. Bílá vrána, Ostrava-Svinov 2021.