V roce 2024 vyšlo nebývale mnoho výrazných prvotin. O některých se hojně psalo, ocitly se v nominacích na Cenu literární kritiky a Magnesii Literu, dalším bylo věnováno méně pozornosti, přestože jsou rovněž výrazně nadprůměrné. Patří k nim sbírka Anny Řezníčkové Ahoj my už se přece dávno známe (Fra, 2024). Prvním, co čtenář postřehne už při letmém prolistování, je podmanivá popisnost – prostupování detailů, interiérových i exteriérových, mikrosvět promlouvající k makrosvětu. Místnost, nábytek, deka, mandarinky, ploštice na kmeni akátu jsou nahlíženy z blízkosti, která se důkladností věnované pozornosti stává intimní, ať již přiznaně či mezi řádky. Všimneme-li si detailu, prozkoumáme-li ho se zvídavou a umanutou pozorností, dozvíme se více o věcech, o sobě, o světě? Rozhodně ne nutně, ani samovolně, aby byl možný průhled za popisované, je nutný esprit, odlehčení, křehké nalomení, zranění, které průhled otevře. Anně Řezníčkové se to daří. Ve sbírce jsou sice i texty, které sklouznou po povrchu a vyzní do ztracena, pro mě to jsou zejména „cestopisné“ básně z oddílu Taomačamkun, ale je jich velmi málo. Řezníčková většinou nepozoruje nic neobvyklého, vyhraněného, většinou jde o předměty, tvory, dění, které jsou v zorném poli kohokoliv z nás. Intenzita textů je dána její soustředěností, schopností neotřele, neokázale pozorované interpretovat, asociovat, pokračovat za obraz – přiznat se k okouzlení, nejistotě, strachu, k nečekanému obrazu evokovanému pozorovaným. Pokračovat tam, kde zdánlivě již není pokračovat kam. Možné úskalí určité jednotvárnosti sbírky účinně eliminuje to, že každý z oddílů má jiný charakter, prostor básní se postupně proměňuje, rozšiřuje, od velmi sporého prostoru strahovského až po širokodeché deklarativní, reaktivní texty v závěrečném titulním oddíle. Na začátku sbírky stojíme před skříní: „vím, že jsi ve skříni tak pečlivě zaklapnout / je možné jen když dýchneš na západku zevnitř / pokoj nám je už velký pod peřinou horko / za závěsy mohou být jen lidé s menšíma nohama.“ Na jejím konci se v kontinuálním průzkumu veřejného mínění dostaneme od jogurtů přes politické strany ke stavu lesů: „O stavu lesů v republice nemám samozřejmě nejmenší tušení, odpověď volím na základě dvou dvanáctihodinových cest s jedním lesníkem. Několik hodin z toho prospal, několik hodin jsem prospala já, většinu cesty, kdy jsme byli oba vzhůru, jsme mlčeli.“ Vrcholem sbírky pro mě je velmi osobní, místopisně vzpomínkový, oddíl Megaslimák. Kontrast střihového záznamu rodinných historií, a i zde uplatněného zaměření na utkvělé, příznakové detaily vytváří velmi působivou zjitřenou mozaiku ústící v expresivní manifest: „jsem megaslimák / zůstanu tu navždy // jako pečeť // vsáklá v hlíně / všecky kedlubny tu budou růst už sežraný / mojí solí / solí ze mě / plný pláče z mýho dětství.“ Vzpomínkové, vztahové, rodinné básně jsou rozesety i oddílem Jen tak tenkou vrstvou a zejména ty o babičce jsou skvělé: „potom se malý strach zahrabe pod peřinu / a krmí se výpary z bramboračky / babi ho nikdy nevyžene / raději spí na podlaze / rovnám si tak záda říká chytře.“

Básnických sbírek reflektujících mateřství vyšlo v posledních dvou desetiletích hned několik, odlišných poetikou i formou. Mohlo by se tak zdát, že prostor je již „vytěžen“. Alžběta Michalová ve sbírce Matčina (Fra, 2024) jasně dokládá, že tomu tak není. Přesné, věcné svědectví. Přímočarost. Emotivnost. Sugestivita. Cit pro působivou zkratku. To vše jsou charakteristické znaky sbírky. Z jejich výčtu však není patrné, jak působivou sbírka je. Jak nelze odolat nutkání číst jí své ženě, sdílet s ní sdílení s autorkou. Michalové přitom stačí k intenzivnímu účinku často velmi jednoduché prostředky – např. stále se opakující úkony přinášející tíseň, únavu, nejistotu, ale někdy také jisté uvolnění vyplývající z jejich nekomplikované potřebnosti i rytmického stereotypu: „den odměřuje buben pračky“; „…a roztřepáváme / napínáme / skládáme / žehlíme / uklízíme // pořád jsme to my / ale máme navíc hromadu plen / a syna“; „ztratila jsem se / uprostřed nekonečných talířů plen nocí a pláče / ve chvíli, kdy jsem rozsvítila lampu / ze tmy udělala světlo / ztratila jsem se.“ Sdílet tento prostor je snadné – i po mnoha letech se mi hromady plen okamžitě vybavují, se vším všudy, se všemi tehdejšími vnějšími i vnitřními atributy. Výborné je řazení básní, z básně do básně přechází jednotlivé motivy a zároveň se proměňuje jejich atmosféra, lyričnost se střídá se sebeironií, nejisté hledání se sebenacházením, ikonický obraz sousedí s příznačnou glosou: „mám fotku / výmluvný obraz / sedíme tři / já jako madona s dítětem v náruči / syn objímá obrovsky vzduté břicho / plné druhého / a přitom saje z prsu // ručičkou objímá sourozence uvnitř / a já / já mám zavřené oči.“ A na sousední straně: „onehdá na mě někdo hvízdl / uprostřed města / uprostřed léta / dřív než mi to stihlo zalichotit / než jsem se vůbec stihla otočit / vyletělo ze mě / tyvole já mám dvě děti // na chodníku jsem se pak rozplakala / doruda rozpálená vědomím / že netuším / kde mezi těmi dětmi / jsem já.“ Sbírka vrcholí v závěrečné Matce keporkakovi, v mýtickém oslovení velké matky, velryby, vel ženy, vnitřního keporkaka, hlubinné sebereflexi mateřské tělesnosti a jejích proměn, reflexi přijetí potřeby mít svou mýtickou průvodkyni: „velryby ve mně se umenšily / do bytových rozměrů / ale žijí a šeptají tajemství // všemocný led a sníh v koupelně nemáme / ve dřezu se neválí sítě ani chaluhy / ale žijeme s jejich vůní / a vědomím / že na druhém konci našeho bytí / ty velryby / matky a keporkaci / plavou jako velké obrazy mého ženství // dneska to tajemství zní / výlevka nakonec taky / ústí v oceánu.“

„Pozorovatelství pro mě mimo jiné znamená zhuštěnost — když stojím nad rybniční hladinou, nevidím pouze vodoměrky a spadané listí, ale chtě nechtě také svůj odraz,“ napsal Lubomír Tichý v rozhovoru na H7O (www.h7o.cz). Skvěle to jeho poezii vystihuje. Sbírka Místní (Fra, 2024) je založena na svébytném pozorovatelství – proměňujícím, sebereflexivním. Ve srovnání s Řezníčkovou je vytvářen vyhraněnější básnický prostor s velmi proměnlivou vnitřní dynamikou, prostor, kde retrospektivní motivy střihem přechází v právě pozorované a naopak, autonomní území pro potýkání se se slovy (jak ho opět velmi přesně pojmenovává autor). Tichého básně jsou plné drobných tenzí – mezi dříve a teď, mezi obrazem v krajině a obrazem na displeji, mezi nehybným a ubíhajícím, skutečným a virtuálním… Lyrické otisky z několika překrývajících se matric – obrazy jsou vytrženy, vyzdviženy, zvýznamněny, znejistěny, seskupeny v nových kontextech, přeloženy z analogového do digitálního: „světlušky mi osvětlují displej / konverzace ztišena na osm hodin / vyzáblé borovice vrzají do rytmu ticha // ve tmě vystupují namodralé špičky mladých smrčků / tuhle notifikaci si lze přehrát různě // po příchodu domů promažu panty u dveří.“ Vše se děje zcela samozřejmě, obraz, který by mohl být přehlédnut, je vtažen do středu dění, střihem, „švenkem“, autorským zaujetím. Básně jsou zcela prosté jakéhokoliv slovního balastu, koncentrované, znělé. Sledujeme věci a děje, které jsme sami viděli, sledujeme je však tak, jak jsme nikdy neviděli – jsou pro nás tak důvěrně blízké, živé, rezonující. Některé Tichého básně mi svým vnitřním nastavením – proměnlivostí básnického prostoru – i některými konkrétními obrazy připomněly básně Jonáše Zbořila ve sbírce Nová divočina: „pod nohama křupající úlomky cihel / tahle cesta nikam nevede / jen se pomalu stává průsmykem // poslední lišejník smetu z kůry / zůstanu stát / světoznámě ztracen / s gpskou v kapse.“ Prostor za domy, za vsí, opuštěný i neopuštěný je zvýznamněný putujícím lyrickým subjektem, jeho okouzlením mizejícími relikty, ztracenými či posunutými významy: „dokořán s cedulí / ZÁKAZ VSTUPU // neboj je oprýskaná / to už neplatí.“ Četba Tichého sbírky je pro mě podnětnou generační konfrontací. Na jedné straně udiveně přijímám pro mě nečekané nepředvídatelné souvislosti předmětů, scenérií a událostí venkovského prostoru důvěrně známých i z mého dětství s tehdy neexistujícím světem messengerů, minecraftu a mobilů položených na dece jako zátěž místo kamenů… Na straně druhé s radostí, úsměvem (a rovněž s údivem) čtu o neměnném, přetrvávajícím – se svou sestřenicí jsme také pořádali závody šneků, desítky let před Tichým: „vyrovnání šneků do řady na lavičku / připravit pozor start // jediný závod v němž nevyhrává závodník / ale dětský smích // do toho do toho žlutí hnědí šedí / ovace aplaus // stydne ti polívka / volá ta žena z okna // počkej až dojedou mami.“