Velké zorné pole, neostrý mozaikovitý obraz, jiné vnímání pohybu a barev, jiné vyhodnocování vjemů – to vše jsou vlastnosti vidění složenýma očima. Připomněly se mi hned, jak jsem vzal sbírku Složenýma očima (Odeon, 2023) Ladislava Zedníka prvně do ruky. Je to trefný atribut. Sbírka přináší členité struktury textu, znělost, obraznost vytvářející napětí, nečekané řetězce metafor – ne vždy čtenář zachytí pohyb, posun z jednoho očka do druhého, přesto je stržen ústrojností textu, chce rozpoznat, determinovat, uchopit své okouzlení. Pocity a motivace, které přisuzuji prvním generacím přírodovědců… Jedna z básní sbírky má ve svém názvu navíc spojení estetika eroze, a to je další trefný atribut – rozrušování a transport objektů, tentokrát však ne po zemském povrchu, ale v paměti, ve vidění, v jazyce. Groteskní glosy nesou i narušují rozčarování, nejistotu, úzkost. „Viry ti pouštějí do těla hoaxy. A vůbec – / tělo je zlou konspirací buněk. / Čas sotva zúročí vklady. Říkáš. / ‚Mít dítě je investice,‛ tudíž, tati, / tvůj genofond zpronevěřím.“ V posledním oddíle sbírky (Slovník pojmů) nabývá ironičnost svébytné lakonicky analytické povahy – jsou zde úsporné neúprosné definice, kterým chtě nechtě přikyvujeme, jakkoliv bychom s nimi raději nesouhlasili: „K dopisům, co směňujeme, / přikládáme pro jistotu příbalové letáky: / vedlejším / účinkem / může být takzvaná moudrost.“ Sám však tíhnu spíše k Zedníkovým delším básním s bohatou spletitou hravou obrazností, líbí se mi jejich řečovost, překvapivost asociací. Souzním s texty jejichž obraznost lne k drobným konkrétním dějům – záznam v nich je prostoupený metaforami, asociativními komentáři, snad zdánlivě odstředivě, leč příznačně: „…Kyslík je ve třídách vydýchaný. Prostor / hrubě přeučený; jsem / na pustém ostrově doktora Moreaua, říkám si. / Mám dozor na chodbě. Nebyl jsem horší, / nebyl jsem lepší – genetický experiment rodičů. // Stačí mi cítit, že ty v téhle končině učíš pár minut před osmou / kopírku blikat do setmělé chodby… – k vědomí smyslu důvodu / tonerů v ohništích na konci prázdnin.“
„Srdce tluče / a já říkám tlouká / jako mouka / pak cítím pod žebry kousek těsta / v hrudním koši a puse / jazyk jako rozmočený chléb / není to můj jazyk / ale je to moje tělo – dům pro jazyk.“ Iryna Zahladko žije v Čechách jen několik let, její sbírka Tváření (Protimluv, 2023) přesto či spíše právě proto přináší strhující jazykové hledačství. „Při četbě těchto básní si osvojujeme znovu vlastní jazyk,“ píše Adam Borzič v doslovu. Není to nadsázka, jsme důvěrnými svědky podmanivé proměny. Autorčinu stěhování z ukrajinštiny do češtiny asistuje angličtina, je třetím hráčem ve hře, která sama v sobě hledá pravidla, možnosti, limity, průstupy i ústupové cesty. Velmi emocionální a tělesná poesie Iryny Zahladko vytváří svébytný prostor, stav obrazivého rozrušení: „Zamilovala jsem se do slova ‚rozrušená‛ – / popisuje všechno / vysvětluje mi směr vývoje mluvy: / jak a kdy mi vyroste v puse nová / výslovnost.“ Novotvary, přehozené slovosledy, záměny, názvuky, svérázná slovní spojení se mísí s anglickými verši, jenže tu nejde o makarónskou žákovsky rozvernou poezii, je to vysoká hra, v které jde o uchopení světa, rozpoznání sebe sama v čase, v kterém se vnější nevratně proměňuje a s tím spojená úzkost prorůstá hluboko do vědomí i podvědomí. Někdy je pro přesné pojmenování třeba projít skrze jazyky, obrátit je rubovou stranou a podívat se proti světlu… „Poprosím lékaře / Napsat tohle jméno na recept // Hmmm – řekne lékař – / Khm / Uh / Jo / Uvidíme se za měsíc / Don’t be so scared of side effects / It’s only a book // For a while“ Jak vydržet skutečnost? Jak o ní psát? Jak v ní žít? „Jak pěkné by bylo bát se / neexistujících věcí: / chodících koster, / čarodejnic, / vodních víl. / Jen se bát, že se to uskuteční / ale vědět, že určitě ne. // Možná by bylo snesitelnější bát se / věcí reálných: / války, / sucha, / ztráty, / kdyby se nevědělo, že se to uskuteční.“ Ze spleti slov a obrazů Zahladko opakovaně hluboko tne náhlými přesnými, úspornými pojmenováními. Zastavíš se, rozdýcháš je a pak se k nim vracíš, protože přesnost děsí i osvobozuje: „Nejsladší je zapomenout, / že už si něco nepamatuješ, / mít své měřítko na všechno / a na ohleduprůhledný čas.“
Haiku jsem prvně potkal na začátku devadesátých let, ihned mi bylo blízké, reflexivní povahou, zádumčivým tichem náhle přerušeným nečekaným hlasem, drobnou událostí, která zarezonuje, pronikne za slova, za obraz a sdělí mnohem více, než je zjevné… Stále je tu a tam nejen píšu, ale především je velmi rád čtu. Bohužel mnohem častěji, než bych chtěl, jsem zklamán – každý sedmnáctislabičný záznam, každé trojverší prostě nejsou haiku. Bez kontrastu, bez náhlého zlomu, bez vytržení z běžného kontextu zůstane záznam pouhým záznamem. Haiku Víta Erbana patří dlouhodobě mezi ta nejčistší, která znám. Ve sbírce Ve skvrnách světla (Stará škola, 2023) jich je šedesát a k tomu obsáhlý zasvěcený vyznavačský text Čím mi je haiku. Vybrat, která citovat, není lehké, střídají se východiska, ladění, ostření… Nakonec volím tři z těch, která mají nejsilnější vnitřní tenzi, ty, v nichž je záblesk náhlého zahlédnutí pro mne nejpůsobivější: „oknem pruh světla / na tváři madonině / mihl se úsměv; pěkně otřepej / jako bych slyšel tátu / říkám synovi; žádná odpověď / nedovřenými dveřmi / skřípání schodů.“ Čtu rád knihy, které jsou dobře vypraveny, u nichž souzní grafická úprava a typografie s textem – v takových je přímo fyzickou radostí listovat. Stará škola a ilustrátor Jan Koupil odvedli krásnou práci, a tak nezbývá, než strčit knížku do kapsy a nosit ji sebou…