Periferie, opouštěný, opuštěný svět, který může evokovat na jedné straně až lhotákovskou idylu, na straně druhé ponurou atmosféru kyberpunkových dystopií, je prostorem, ke kterému se Vít Janota opakovaně vrací – introvertně, sugestivně, evokačně. V Poslední zprávě z obleženého města (Dauphin 2021) „palčivá důvěrnost rozpraskaného asfaltu chodníků“ a „číhavá ostražitost betonových opršelých prolézaček“ přináší nejen očekávaný melancholický pocit odcházení, ale především vytváří průzor pro zahlédnutí toho, jak „někde pod povrchem / cosi o cosi vytrvale tluče / Něco uvolněného / co bylo vždycky / fixováno v pevné poloze / o něco vzpříčeného / co se léta / pohybovalo volně“. „Všechna ta místa / kde se neodvratným magnetismem / hromadí odložený zahradní nábytek“ jsou součástí mlčenlivých zpráv, na které čekáme, aniž si to uvědomujeme. Janotova poezie bývala označována jako civilní, což je oprávněné a pochopitelné, leč neúplné, Janota je, zejména v posledních sbírkách, především metafyzickým chodcem po městských i mimoměstských krajinách: „…čas / na písčitém břehu / jen nerozhodně přešlapoval / v optickém klamu dvou proti sobě postavených / symetricky obrácených řad identických entit“. Přehledná struktura textu, plasticita obrazů a imaginace ve vzácném sepětí s analytičností dávají Janotovým básním nejen mimořádnou osobitost, ale zároveň umožňují rytmické čtení, bez zadrhnutí, úkroků. Kdybych měl čtenářský pocit vtělit do sloganu, je Poslední zpráva z obleženého města složitou poezií se snadným čtením. Podobné ustrojení nacházím u některých Severoameričanů či Severoevropanů (například i u Tomase Tranströmera, kterého Janota překládal) a je jedním z důvodů, proč pro ně mám, stejně jako pro Janotu, takovou slabost, proč se k nim stále vracím. „Jsem popravčí četou / bludných morénových balvanů / Jsem Nepřibližuj se ke stínům / neboť stíny se přiblíží k tobě / A budou postávat / v odlehlých koutech chodeb / a budou v dlaních rozpačitě žmoulat / vysoké chlupaté čepice / slunečního svitu / Jsem posledním stojícím mostem / na cestě ke konci imaginace / Už dávno jsem vyzradil / všechna svá tajemství / A to co rostlo / mezi rezavými kolejemi / seřazovacího nádraží / byl zase jen plevel“.
Číst si v krásných soukromých tiscích vydávaných Michaelou a Lubošem Drtinovými je požitek, starosvětský a nenahraditelný – knížek takhle fortelně ručně udělaných, a navíc textově výborných u nás moc nevychází. Mám štěstí, že mě jimi moje žena pravidelně obdarovává. Posledním přírůstkem je sbírka Stanislava Hausvatera Vidlema (2021). Poezií je již sama tiráž: „Sazba písmem Josef (Storm Type Foundry), knihařské zpracování Na vejminku.“ Papír, písmo, ruční šití, skvostně jednoduchá obálka, krásný tisk na titulní straně – vše neokázalé, čisté, zcela odpovídající charakteru Hausvaterových básní. „Nejen indián, já taky / jsem vytlačován ze svého území, / žiju v rezervaci / a bílý otec na mne blahosklonně kývá / Z východu Čepro / na západě Futaba / od jihu železnice / a na severu evropsky významná lokalita / Svému příbytku říkám Obrtlík / neboť je obehnán silnicí a kolejema / Když vycházím ze vrat / s koněm, se psem nebo s oběma / jede auto, jedno, dvě, tři / a když ne tak zvoní zvonec / závory padají a je tu vlak / a zvuk zvonu mlátí do úmoru, / žádný z psů, které jsem kdy měl, / nepošel přirozenou smrtí, / jejich kosti byly rozdrceny / koly aut anebo vlaku / Na Obrtlíku jsem obklíčen / Můžu odejít pryč, / ale kam když všude je to stejné / já jsem tu doma!“ Hausvater žije v obci Mírovka, vyučil se chovatelem hospodářského zvířectva, prošel řadou povolání (kočí, traktorista, krmič býků, prodejce knih…), před několika lety vystudoval religionistiku na Univerzitě v Hradci Králové, v roce 2014 převzal po Jiřím Reynkovi žezlo kostelníka farního chrámu ve Svatém Kříži, od června 2021 je správcem Reynkova petrkovského sídla. Vše vyjmenované se v básních odráží, s undergroundovou přímočarostí, odhodlaným vzdorem, gellnerovským sarkasmem a sebeironií, s odůvodněnými pochybnostmi nad směřováním světa. „Pokrok je už tak daleko, / že nenajdu před domem louži / i když prší, vše dokonalé / kde si ale mám umejt slepičinec / který se mi přilepil / zespodu na botu!“ Hausvaterovy deziluze sdílím, nedopočítal bych se, kolikrát mi na mysl v posledních letech přišel povzdech podobný tomu, kterým končí báseň „Tolik všeho“ věnovanou náčelníku Seatlovi (přepis jeho řeči k prezidentu USA z roku 1855 „Jsme částí země“ mi v časech raně vysokoškolských učaroval): „A tolik bláhovosti a marnosti v Homo mozcích / se každý den rodí víc a víc!“ A stejně jako Hausvater hledám své malé exily, svou „dílnu“: „Snad ještě v dílně / jsem svým pánem / jak ryba v bezpečí tůně / skrytá před kormoránem“. Na koho se knížka nedostane (vyšla v počtu 40 číslovaných výtisků), může si některé Josefem Mlejnkem vybrané básně přečíst v revue Kontexty https://casopiskontexty.cz/me-misto-je-dole/.
Básně Pavla Němce z deníkového cyklu Březen (revue Host 1/2022) vystihují verše z básně Prý: „ptáci se v letu nesrazí / díky dvěma poučkám / zadrátovaným v mozku / uhýbat pokaždé doprava / a změnit výšku / když se blíží jiný“. Básnické záznamy, prostřednictvím kterých lze vnitřně čelit doléhající realitě, kotevní texty, texty uchopující, křehké i silné zároveň. Němcovy živé, a přitom často nečekané obrazy, expresivní i drobné opomíjené jsou emočně velmi intenzivní: „plastové zoubky dětské pily / koušou drážky do trámků / to jsou ale blbý hračky / pila která vážně piluje / kladivo kterým to bolí / nevykleštěné makety / přetahujeme se / vzteká se a zatvrzuje / ani ne dvouleté prsty / na plastové rukojeti / chce mi ublížit / chce dál opravovat“ (báseň Pomocník). V básních se působivě, přirozeně mění nálady, šíře záběru, expozice – čtu je rozechvěle, dychtivě, s touhou nechat v sobě právě přečtenou báseň doznít a zároveň s nedočkavostí, jaký naléhavý obraz či glosa budou v té následující. V obdobném rozpoložení je procházím při psaní do náčrtníku – skoro z každé z nich bych rád ocitoval alespoň několik veršů, abych vystihl vše, co se mi jeví důležité… raději ale přidám ještě jednu celou báseň: „konečně jsi řekla / že se vzdaluju / čekal jsem to / a nic si nenachystal / a co to muzeum dneska / a co ta vlněná tma / při počítání žeber / tenkrát v plzni / a co jak sis objednala / sms jízdenku / omylem u mě / a já ti ji nakreslil / normálně jsi na ní dojela“ (báseň Konečně). Doufám, že celý cyklus vyjde knižně.