Mína Krejčí: O ústavech pro zestárlé lidi se musí mluvit!

Mína Krejčí pochází z Havířova, odkud odešla za svým mužem před 24 lety do Austrálie. Přestože vystudovala výtvarný obor, u protinožců si našla nakonec práci v ústavu pro přestárlé seniory. „V práci jsem se stále více potýkala s potížemi ztotožnit se s praktikami péče o rezidenty, chladným zneužíváním jejich nemohoucnosti k prosperitě byznysu. Jeden případ byl tak alarmující, že jsem se rozhodla napsat o něm do novin. A těch příběhů mám nakonec stovky,“ říká autorka, která tyto česky psané texty ukázala své kamarádce, grafičce Elišce Čabalové, která ji přemluvila k tomu, aby z toho vznikla kniha. A ta nyní pod názvem Ještě pořád můžeme tančit vychází v květnu v Protimluvu a její uvedení se chystá na 26. května v Domě umění v Ostravě.

Na online platformě Protimluvu publikujeme zkrácenou verzi rozhovoru s Mínou Krejčí, na jehož plnou verzi se můžete těšit v nadcházejícím druhém čísle tištěné revue Protimluv.

Vyrůstala jste v Havířově, ale již přes dvacet let žijete v Austrálii. Proč jste se rozhodla odjet do Austrálie a po letech dokonce napsat v češtině text a opožděně debutovat jako prozaička?

K protinožcům si mě odvezl můj druhý manžel, Čech, který emigroval do Austrálie v době totalitního režimu. Když směl po revoluci 1989 poprvé navštívit svoji mámu v Havířově, potkal tam mne, matku dvou synů v rozpadajícím se manželství, a zamilovali jsme se. Nikdy jsem neměla ambice debutovat jako prozaička. Moje knížka vznikla jako neplánované početí.

V čem se podle Vás nejzásadněji odlišuje život v Austrálii od toho v Česku?

Zásadní rozdíl mezi životem v Česku a Austrálii vidím v chování lidí k sobě navzájem. V Česku jsem byla zvyklá na hulvátství. Na úřadech, v obchodech, zdravotních zařízeních a tak dál. Dosud nebylo vymýceno. Dodnes bývá můj pobyt na severní Moravě poznamenán nechutnými zbytečnými konflikty. Tady se od prvního dne setkávám se zdvořilostí a respektem. Poslední milé překvapení touto zemí je skutečnost, že všude, ve městech, na vesnicích, na plážích i na písečných parkovištích před vstupem do lesů jsou pitné fontánky a toalety. Záchody jsou čisté, vybavené toaletním papírem a zdarma.

Jaká je česká komunita žijící v Austrálii? Opravdu je taková, jak líčíte ve své knize, kde se o ní vyjadřujete docela kriticky?

V žádném případě netvrdím, že je celá česká komunita v Austrálii taková, jak ji líčím. Píši pouze o lidech, v jejichž blízkosti jsem bydlela, a dotýkám se jen několika aspektů – česká komunita není hlavním tématem knížky. Soužití kulturní menšiny bych srovnala s životem na vesnici. Všichni se znají, navzájem se pomlouvají a závidí si, když je ale třeba, tak si pomáhají a také se umí spolu krásně odvázaně bavit. S některými projevy české komunity, obzvlášť mužů, jsem se těžce srovnávala. Mám na mysli sexismus, rasismus, zavržení sexuálních menšin a nedostatek poctivé sebereflexe. Všichni čeští emigranti pobírali sociální dávky, dokud si nenašli zaměstnání, mnozí současně pracovali načerno, aby si rychleji dopomohli k domům, a přesto se velmi rozhořčovali, když Austrálie později přijímala uprchlíky ze zemí s válečným konfliktem. Titíž lidé, které z vlasti vypudil politický režim, se teď vyžívají ve vzpomínkách na staré dobré časy v komunistické ČSSR.

Vaše kniha především vypráví příběhy starých lidí z australského domova pro seniory, kde již řadu let pracujete. Co Vás vedlo k sepsání životních osudů zdejších rezidentů?

Když jsem přiletěla do Austrálie, uměla jsem anglicky jen jednu větu: „Make love not war.“ Dva roky jsem tady chodila do jazykové školy a další dva hledala práci. Nikde mě nechtěli. V dětských jeslích jim vadila moje zadrhávající řeč. V prádelně mě odmítli, že jsem pro ně se svou učitelskou minulostí příliš kvalifikovaná. V McDonald’s zase, že jsem pro ně příliš stará. Nakonec mě zaměstnala společnost, která zajišťovala úklidy v sídlech boháčů. Jednou jsem byla nouzově poslána do domova důchodců. Dodnes si pamatuji, jak na mne zapůsobilo to viktoriánské stavení, to zvláštní světlo a ticho, téměř velebnost, a staří lidé, nastavující v patiu vrásky rannímu slunci. Ty krásné tváře budu kreslit, napadlo mě. Umínila jsem si, že se tam zadrápknu, a podařilo se mi to. Práce mě naplňovala. Zlom nastal, když se vláda rozhodla slučovat tzv. „low care“ s „high care“ a „palliative care“. Dva zámožní bratři nechali postavit monstrózní budovu, přestěhovali do ní moje důchodce, prázdné postele doplnili lidmi v pokročilém stadiu stárnutí. V práci pro jejich společnost jsem se stále více potýkala s potížemi ztotožnit se s praktikami péče o rezidenty, chladným zneužíváním jejich nemohoucnosti k prosperitě byznysu. Jeden případ byl tak alarmující, že jsem se rozhodla napsat o něm do novin. Přeložit článek do angličtiny bylo svízelné a můj původní zápal vyburcovat veřejnost vyšuměl. Začala jsem místo toho psát další příběhy. Stalo se mi potřebou vypovídat se z toho, co jsem vídávala. Těch textů mám stovky, některé jsou pouhou impresí. Při jedné návštěvě České republiky jsem některé ukázala kamarádce Elišce. Řekla, že bych to měla vydat, já o tom nebyla přesvědčena. Kdo chce takové věci číst? Rok nato umřel můj taťka v soukromém sanatoriu v Havířově. Když mi sestra líčila, jak hrůzně v tom zařízení zacházeli s klienty a jak nikde neuspěla se stížnostmi, šlehlo mě to jako elektrický proud. O ústavech pro zestárlé lidi se musí mluvit! Knížku musím dát dohromady a zveřejnit! Trvalo pět let, než knížka dostala konečnou podobu.