Bohumínsko-ostravský malíř a výtvarník Martin Cihlář stojí svou tvorbou tak trochu mimo ostravskou uměleckou scénu. K charakteristice jeho díla by mohl nejlépe posloužit citát z básně legendárního českého surrealistického básníka Karla Šebka, jenž zní „dívej se do tmy, je tak barevná“. Toto tvrzení jako by totiž vystihovalo to nejzásadnější z Cihlářova specifického vidění světa. Ač jsou díla tohoto mladého výtvarníka co do svých námětů velmi konkrétní, nelze je vlastně jednoznačně rozšifrovat. Vždy totiž závisí na úhlu pohledu, kterým na ně nahlížíme. Cihlářovy temné, dynamizované struktury svými zakomponovanými materiály připomínají cosi jako záhadné palimpsesty, v nichž si umělec pohrává s vrstvenými významy. Svým charakterem jsou tyto kompozice velmi intimní a meditativní.
A právě v těchto dnech jsou práce Martina Cihláře k vidění ve vitrínách Ostravice-Textilie na náměstí Edvarda Beneše v centru Ostravy, z toho důvodu publikujeme na online platformě Protimluvu následující rozhovor, jehož zkrácenou verzi najdete v tištěné revue Protimluv 2/2019.
Martine, co je pro tebe důležitější − obsah nebo forma obrazu?
Obsahoforma.
Ha, trefné. Ptám se proto, že tvá plátna jsou plná rozličných experimentů. Na některých obrazech pokrývají vrstvu barvy jakési síťky a třpytky. Jiné v sobě zase ukrývají různé podivné artefakty, třeba rezavějící hřebíky či zavěšenou náušnici.
Mám tendenci sbírat různé smetí (jinak jsem vcelku čistotný) a vůbec používat, co mi zrovna přijde pod ruku. Když jsem pracoval v tanečním souboru, tak jsem tam pobral všelijaké třpytky, flitry, odřezky tylu, to je taková jemná síťka, co natahuju přes některé své obrazy, čímž na nich vytvářím jakýsi stín. Když jsem pak pracoval v třídírně odpadu, to byl teprve raut. To vše tedy sbírám, třídím… Je mi samozřejmě blbé cokoliv vyhodit. Občas do toho hrábnu a snažím se s těmi několika věcmi něco vykombinovat.
Martin Cihlář, bez názvu, 2016–2019, akryl
na plátně, kombinovaná technika
.
Vraťme se ale k tvým tvůrčím začátkům. Kdys v sobě objevil touhu něco tvořit?
Jako děcko jsem sbíral motýly a brouky, v zimě, když nebylo co chytat, jsem je pak alespoň obkresloval (taková ta technická encyklopedická kresba tuší), naučil jsem se tak celkem slušně kreslit. Na uměleckou střední školu jsem šel, protože s tak blbýma známkama to byla jediná škola, kam mě vůbec pustili na přijímačky. Kreslit jsem ještě pořád trochu uměl. Na to navazovala ta vysoká, kam pokračovali téměř všichni… A pak už mi to nějak zůstalo.
Martin Cihlář, bez názvu, 2016–2019, akryl
na plátně, kombinovaná technika
.
Na Ostravské univerzitě jsi studoval grafiku pod vedením Eduarda Ovčáčka? Proč sis vybral právě tento obor, když se věnuješ prakticky výhradně malbě?
Na střední jsem dělal grafiku (už nevím proč), a tak jsem ji šel i dále studovat, ale na všechny ty technické kejkle spojené s grafickýma technikama jsem moc nebyl, tak jsem začal dělat spíš ty koláže a malby.
Jak vzpomínáš na roky strávené na škole?
Moc se na to nepamatuju, mám dojem, že jsem byl jediný student v ročníku. Ateliér byl ve sklepě, kam nikdo nechodil, akorát jednou za čas někdo otevřel dveře, rozhlédl se a zase zavřel, asi někoho hledal… Já jsem to ale každopádně nebyl. Jednou za půl roku pak byly vždycky klauzury.
Martin Cihlář, bez názvu, 2016–2019, akryl
na plátně, kombinovaná technika
.
Je někdo, kdo tě ve tvé tvorbě nějak zásadně ovlivnil?
Jako malý jsem byl zakoukaný do van Gogha, jako puboš do Dubuffeta a pak ještě jedno léto do Rothka. Dále už jsem nějak ztratil zájem. Pořád si ale rád prohlížím ty chrobáky a motýly, ale taky nože a revolvery.
Co pro tebe vůbec znamená malování a umění obecně? Z našich dřívějších rozhovorů jsem měl totiž dojem, že o své tvorbě nemluvíš moc rád.
To nevím. Dnes bych odpověděl něco, co už zítra nemusí platit. Možná je to jen forma jistého obsesivního chování a měl bych na to brát léky.
Martin Cihlář, bez názvu, 2016–2019, akryl
na plátně, kombinovaná technika
.
Na spoustě tvých obrazů převládá černá. Kdy vůbec ve tvé tvorbě započalo tohle „temné“ období? Stojí za ním nějaká konkrétní událost či zkušenost?
Černou barvu mám odjakživa rád, působí na mě takovým tichem. Používám ji jako jakési pozadí, vůči němuž vystupuje celá škála různých drobností, detailů, jemných tónů, nenápadných barevných přechodů. V tomto smyslu jsou moje obrazy barevné. Je to trochu, jako když se v obchoďáku prodávají šperky na černém sametu, je to proto, aby ta barevná hra oněch luxusních šutrů vyzněla se vší parádou.
Jak u tebe probíhá tvůrčí proces? Tvoříš dílo s konkrétní představou, nebo se před tebou význam díla vynořuje postupně?
Na začátku jakousi představu mám. Někdy to bývá banalita (moment zahlédnutý v krajině), která se začne dále větvit. Při realizaci mě to ale často zavede jinam. Na obraze se vynoří nové skutečnosti, které se snažím různě korigovat a usměrňovat. Ve finále pak kolikrát koukám jako puk, co že mi pod rukama vlastně vzniklo.
Martin Cihlář, bez názvu, 2016–2019, akryl
na plátně, kombinovaná technika
.
Nakolik se do tvé malby promítá současný svět? Jaký je vůbec tvůj postoj k angažovanému umění?
Angažované umění je pro děcka. Tedy pokud máš na mysli umění, které se snaží řešit konkrétní, sociální, politické, ekologické a jiné problémy, tak do toho příliš nevidím. Mám ovšem dojem, že tyto snahy bývají často krapet bezzubé a ve finále slouží jen k sebeprezentaci autora. Až si říkám, jestli by nebylo moudřejší (pokud je toto umění podporováno všelijakými granty) věnovat dané prostředky například profesionálním sociálním organizacím, které by je využily efektivněji. To je však jen můj amatérský pohled.
Martin Cihlář, bez názvu, 2016–2019, akryl
na plátně, kombinovaná technika
.
Martine, a na závěr jedna odlehčenější otázka. Co bys vzkázal začínajícím výtvarníkům?
Nic. Na to, co by mi mohli poradit, se zeptej příště zkušenějších pistolníků.
.
Martin Cihlář (1986)
Vystudoval Fakultu umění Ostravské univerzity, ateliér grafiky a kresby u Eduarda Ovčáčka. Své výtvarné práce vystavoval na společných i samostatných výstavách v Ostravě a dalších českých městech. Věnuje se také interiérovému designu. Žije v Bohumíně.