Sádrová hlava jiné Marie (2020) představuje nejnovější básnickou sbírku českobudějovické básnířky Kateřiny Bolechové. Autorka má za sebou publikaci již čtyř knih. V edici časopisu Psí víno jí vyšly dvě sbírky, prvotina Rozsvícenou baterkou do pusy (2007) a Antilopa v moři k majáku daleko má (2009). Následovaly sbírky Pohřebiště pecek (2013) a Strop nade mnou jednou zmizí (2016). Poslední jmenovaná sbírka obsahuje také reprezentativní soubor koláží, jimž se autorka věnuje od roku 2000 a jimiž například doprovodila v roce 2009 knihu amerického spisovatele Stephena Foehra Storyville.
Svými dvěma kolážemi (pro zájemce odkazuji na webovou stránku autorky, kde kromě koláží jsou k dispozici i další informace: https://katerinabolechova.webgarden.cz) doprovází i pátou sbírku Sádrová hlava jiné Marie. Je škoda, že se například některá z koláží nedostala přímo na obálku knihy, jako tomu bylo v případě autorčiných předchozích sbírek. Lépe by tak vyniklo vzájemné propojení slova a obrazu. Takto obálka ničím nezaujme, po grafické stránce jí mohla být věnována větší péče.
Kateřina Bolechová upoutá svým neotřelým, civilním básnickým výrazem a obrazy, jež mají těžiště v každodenně prožívané skutečnosti. Autorka se nevyhýbá vážným tématům. Již první část sbírky, nazvaná Marie, přináší monotematický cyklus básní, soustředěný na zachycení komplikovaného mezigeneračního vztahu. Do popředí výrazně vystupuje tematika stáří se všemi svými neduhy, které činí člověka nemohoucím a bezmocným, závislým na péči druhých osob: „Prý se na mě těšila / já na ni ne / prý mám o ni jistě starost / nemám […] V tomto bytě / jsem mistr kamufláží / myju jí / devadesátišestiletou hlavu / splachuji odpor i lítost / do zaneseného potrubí / k vlasům mastnotě / pachu genitálií“ (s. 17). Stáří se tak stává tíhou, která vyvolává úzkostné pocity a strach z nevyhnutelné budoucnosti, před níž se nedá uniknout a s níž se člověk musí nutně konfrontovat. V některých básních cyklu probleskne i osobní vzpomínka, například na prvotní reálné setkání s fyzickou smrtí.
Bolechová přitom nic nezastírá, vše nám servíruje naprosto otevřeně a přímočaře, bez servítek, realisticky, ve své syrové podobě. Autorčiny básně, psané volným veršem, jsou úsečné, nijak vyšperkované a směřují až na dřeň. Její schopnost minimalistického vyjádření jen podtrhuje tematickou sevřenost ústředního cyklu. Poněkud nesourodě v rámci celku sbírky pak působí druhá část označená jako Jiné básně, která již s úvodním cyklem nijak tematicky nesouvisí. Jedná se o směsici krátkých různorodých básní, v nichž záznamy momentálních stavů subjektu a prožívání vlastní i cizí každodenní banality s přesně odpozorovanými detaily vyúsťují do krátkých úvah a postřehů s existenciálními podtóny: „Ležím na posteli / uprostřed moře / jsem sama / ostatní zmizeli / nebo umřeli / mám strach“ (s. 37); „Teprve březen / muži sekají / ještě nevzrostlou trávu […] a stará matrace u kontejneru / jen ulehnout / víš jakou barvu má nic? / je bílé“ (s. 28). To vše navíc okořeňují projevy hořkého humoru a (sebe)ironie, jimiž si autorka dokáže udržet patřičný nadhled a neutopit se v přehnaném emocionálním balastu: „Zasouvám vypálenýho Toma Waitse / v mým přehrávači by jistě hrály / i linecký koláče […] Na lustru houpe se ‚předvánoční atmosféra‛ / chystá se k výmyku / jako já kdysi na gymplu / v hodinách gymnastiky / ne a ne vyšvihnout / těžkou prdel“ (s. 42). S ohledem na celkovou kompaktnost však vyvolává druhá část sbírky dojem, že je zde spíše navíc a že by lépe fungovala například jako součást výboru představujícího průřez autorčinou tvorbou.
Sbírka Sádrová hlava jiné Marie dokazuje, že Kateřina Bolechová je zkušenou autorkou s osobitým básnickým výrazem. Jeho síla tkví v přesném zachycení vjemů a detailů a v minimalistickém uchopení, které Bolechová dokáže rozvinout nejen na ploše jediné básně, čítající třeba několik veršů, ale i v rámci mnohem většího cyklu tematicky propojených básní.
Kateřina Bolechová: Sádrová hlava jiné Marie. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.