Je mlžný mrazivý den, před domem desítky havranů zápasí o ořechy, balancují na televizní anténě protějšího paneláku… Baví mě je pozorovat stejně jako Romana Polácha, alespoň soudě podle sbírky Délka života ve volné přírodě (Graphic House, edice Landek, 2021). „Jdeš ránem / sám v sobě / roztrhne tě / krákání do kroku / havrana, který naproti / tobě stojí rozkročený / jako kovboj“. Poláchovy básně mají spád, jadrné metafory, jsou ukotvené v čase a místě, je v nich nepokojný nadhled, snaha vidět za „strašlivou zátarasu mlhy“, je v nich úžas, schopnost druhého, třetího pohledu, který umí zacloumat, zaburácet, strhnout. „Noc svědek leží na lůžku / a pozoruje poblikávající / žárovku měsíce / vítr rve těly stromů / jako při surové hádce / kdy se dva chtějí / roztrhnout a zároveň / nepustit / pak za sebou / průvan noci nasraně / zabouchne okno“. Listuji touhle synantropní sbírkou sem a tam, protože způsob, jakým zobrazuje svět, mě vždy zajímal, protože Poláchovo básnické nastavení mi konvenuje – zvířata blízko nás jako ti, kteří nás konfrontují se světem, který měníme, konfrontují nás se sebou samými, s důsledky našeho bytí, s pochybnostmi, úzkostmi. Ale také nám zvířata přinášejí úlevu, útěchu. Poláchovy básně jsou přitom daleko od environmentálního patosu, brání mu nadhled, invenční obrazná pojmenování, festovní imaginace, přesto jsou v nich environmentální žal i civilizační skepse zjevné. Chápu je, sdílím. O smyslu našeho činění, o sevřenosti civilizačními návyky, potřebami, prací, sevřenosti bránící senzitivitě a kreativitě chtě nechtě skepticky přemítám a promítají se i do mých textů. Imponuje mi, jak trefně, a přitom minimalisticky se daří Poláchovi tuto skepsi ztvárnit. „Do hnědouhelných dolů se stahují / stovky zvířat z okolí / láká je totiž téměř liduprázdná krajina / další tisíce zvířat čekají / na úplně liduprázdný svět / možná to bude to nejlepší / včerejší noci šustil igelit / až jsem si musel uvědomit / že to jen padá listí / ve kterém se zuřivě perou / o život jiní tvorové“. Délka života ve volné přírodě je útlou sbírkou, vyšla v malém nákladu, v malém nakladatelství, intenzitou se jí vyrovná jen málokterá z letos vydaných básnických knih.
„… ale ty pověz kam ty proudy ústí / jež jsou jako potok jako řeka jako moře / v němž jsi hasil města která měla hořet“. Obrazy v básních Tima Postovita ve sbírce Motýlí pavilon (Host, 2021) plynou elektrizujícím tempem, vylévají se z břehů, přetékají z básně do básně, prolétávají jimi motýli (motýlím pavilonem i pralesem), prohořívá jimi sem a tam žárná imaginace: „slož dlaně k sobě aby vznikl motýl / a rozevři je až je lízne plamen“; „plameny olizují asfalt“; „při první hlásce si spálili jazyky / při druhé plivali jiskry“. Nejde však o nekorigovaný asociativní proud, v místech zklidnění se obrazy rozrůstají, namísto další asociace je motiv zaostřen, prohlouben, variován, zniterněn. Postovitova instrumentace založená na velmi dynamickém mísení obrazů zahlédnutých a obrazů až opulentně surreálních je v kombinaci s výraznou melodikou velmi působivá, nabádá mě číst nahlas, převalovat verše na jazyku… Připočtu-li k tomu opakování exotických motivů, zabloudí můj pohled ke hřbetům knih nad psacím stolem, kde jsou i Bieblovy sbírky. Jistě i kvůli Jávě, pralesům či monzunu, ale spíše právě pro to, co z těchto motivů vzchází (a co tu a tam cítím – v jiné podobě a míře – i z Bieblových básní a mám je pro to rád) – úzkost, hořkost, ironie, civilizační deziluze: „rukou a prsty jako baobabem a kořeny / drží balonek jako planetu / je tmavě modrý / … / dítě znepokojené vetřelci / kráčejícími jeho prastarým světem / světem ze kterého se neodlétá / který je jako věčný hangár / jako středozemní pobřeží Exupérymu / …“ To vše mi je blízké, stejně jako to, že vedle motivů globálních (jsem si vědom sepranosti i alergenní schopnosti tohoto adjektiva, ale je prostě přesné) jsou v Postovitových básních také náměty zahlédnuté, vhlédnuté, soustředěné do přesvědčivých zkratek, či dokonce je obojí v jednom textu: „děti z dětských domovů / by si tě nejraději přivlastnili / tebe a tvoje rodiče a tvoje město / tvoji zemi / i tvou planetu / kterou by si vecpali pod triko / jako jejich vrstevníci fotbalové balony / když na ně matky volají / pojď domů / stydne polévka“ (citováno včetně gramatických odchylností). Jediné, co mi kazí dojem z téhle zdařilé sbírky, je grafická úprava knihy: obálka mimoběžná s charakterem textů, široké, leč drobné písmo nekomfortní pro čtení, černé písmo obsahu na tmavě fialovém podkladě na hraně čitelnosti. Vše spíše do protivky než po smyslu. Zbytečně, zbytně. Možná jsem konzervativní, ale chápu knižní úpravu stejně jako Luboš Drtina: „To je pro mě zásadní věc, aby to všechno harmonovalo. A aby to plulo tak, aby si čtenář nevšiml, že je tam nějaký zádrhel, anebo ani toho, že je tam nějaký záměr. Aby to nebylo moc ani na jednu, ani na druhou stranu. Aby to bylo takové v tichu, v klidu a přesvědčivé.“
Číst knihy s texty, které bych byl býval rád napsal, je slastné. Někde v koutku se sice krčí trocha žárlivé závisti, ale netroufá si projevit se. S průklepy krajin, vzpomínkami, sny, básnickými i prozaickými momentkami Mořice Kleina ze sbírky Protější svahy (Dauphin, 2021) se snadno ztotožňuji. „Při chůzi po cestě / suchý prach skřípá, / jiskřivě skřípá, / jako kdybych svým krokem / okrajoval kámen / Jako kdyby / o sebe drhnuly / křemeny cesty / a moje krev“. Mořic Klein putuje, fyzicky i metaforicky, krajinou, naslouchá, vidí, jak „zubaté okraje obzoru / řezají polena tmy / Drtí při tom / i suky hvězd“, vidí i to, co už není, zbořený statek, cestu, kterou už nemá kdo prošlapávat. Je pevně ve své krajině přilehlé Sedleci-Prčicím, ale zároveň dalek regionalismu, míří za horizont, za prvotní vjemy, obrazy, vzpomínky, ke sdíleným hlubším vrstvám, ke skrytým podstatám. „Vždycky chci být / spíš na protějším svahu, / než po kterém právě / jdu. Být tam, / kde na holém hřebeni kývá / se koruna borovice, / ikona / toho, co skrývá, / co protíná protější svah“. Anotaci knihy napsal Miloš Doležal, jehož textům z Krabatiny jsou Kleinovy texty z Čertovy hrbatiny vnitřně blízké, podobně jako některým textům Hejdovým či Dvořákovým. Protější svahy jsou knihou chodeckou, chůze je zde více než jen prostředkem, prolíná samotnými texty, formuje je, určuje jejich dikci, strukturu, uvolňuje imaginaci, umožňuje jít před vzpomínky. „Až jednou jsem náhodně, bez účelu zvedl hlavu, přestal odezírat z fotografií, zadíval se přes zídku na pole zvedající se za vesnicí a chtěl vidět, ne jak mí prarodiče zůstali v paměti, ale jak jsem je ani jejich starší příbuzné zažít nemohl. Chtěl jsem je vidět mezi těmi poli a vesnicí v jejich přirozeném pohybu, v práci, v úvahách tehdy, když jim bylo asi tolik jako mně. A úzký prostor hřbitova se náhle rozšířil, uvolnilo se sevření provždy uzavřeného kruhu vzpomínek, zeď spínající hřbitov byla povalena.“
Vzít ze schránky obálku, otevřít ji a najít v ní grafiku nebo krásný tisk je čirá radost. V letošní čas předvánoční a vánoční měl jsem to štěstí hned několikrát. Drobné pf leporelo Stisk Petry Pichlové (šest stran, čtyři básně) je důkazem síly jednoduchosti. Krásné písmo, výborné básně. Nic víc není třeba. „Dny / kdy se bojíš všeho / co přesáhne obrysy / světla a tmy / dny / kdy prázdným čelem / vytloukáš kosti slov / dny / kdy příliš jsi“.