Genciánku znám důvěrně od dětství, neboť afty a jiné podobné neduhy mne trápily opakovaně. Barvila jak čert, štípala, ale přinášela úlevu, zabraňovala infekci nebo jí zbavovala. Mohu se jen domýšlet, proč Matěj Lipavský zvolil pro svou druhou sbírku název Genciána (Host, 2021), nicméně katarzní úleva je přítomna v řadě básní ve sbírce zařazených. Lipavskému se v Genciáně podařilo vytvořit velmi bohatě strukturovaný prostor, obměňuje přístupy i básnické prostředky, základní zaměření se však nemění: snaha uchopit prostor kolem sebe, sám sebe, své vzpomínky; snaha zachytit zahlédnuté obrazy-ikony konfrontující vlastní motivace, emoce, postoje; neokázalá cílevědomá snaha poskládat zahlédnuté, prohlédnuté, vhlédnuté fragmenty tak, aby vytvářely osobitý osobní obraz světa. Výsledná „slitina obav a něhy“ je jednou prostou, podruhé složitě strukturovanou, s nápaditým využitím aliterací či jiných básnických figur. Pestrost a zároveň uspořádanost sbírky, kdy básně v každém ze čtyř oddílů jsou jinak ustrojeny (včetně jiné čtenářské náročnosti), zajišťuje, že vrací-li se některé motivy opakovaně, má to vždy zesilující, ucelující účinek. Původně jsem si do svého náčrtníku začal poznamenávat Lipavského motivy, které mi jsou blízké, protože je sdílím, jsou součástí mých vlastních paměťových či pocitových matric. Jenže jich bylo tolik, že vybrat z nich jednu či dvě mi přišlo nepřesné a neproveditelné. Raději ocituji celou báseň, jednu z těch prostých, zjevených: „šel jsem do Nové síně na výstavu / chvíli před zavíračkou si tam četla / jediná kustodka / a za přepážkou za dveřmi / s výplní z pískovaného skla / se smály a převlékaly / dvě dívky promítané na matnici / pásy světla // užaslý jsem se díval / pět minut nebo víc / jako škvírou mezi prkny / na pohyb prstů / v zátylku s pinetkami // díval bych se stejně / i na pohyb větviček nebo listí / v zázraku světla / ale přece jen“. Potvrdit druhou knihou výbornou prvotinu nebývá snadné, Lipavskému se to jednoznačně podařilo.
Osudem P. Josefa Toufara se Miloš Doležal zabývá mnoho let, vrstevnatě, mnohotvárně. Ve stínu obsáhlých knih s rozsáhlou čtenářskou i recenzní a kritickou odezvou zůstaly dva drobné krásné tisky s ohromující intenzitou, a to drobný svazek tří Toufarových kázání Vrátíme se do otcovské náruče (Nezávislý podmelechovský spolek, 2015) a soubor jedenácti Doležalových básní Maso se stává slovem (Dobrý důvod, 2021). Svědectví, osudy, události, holé prosté básně, bez básnických figur a ornamentů. Básně nutnosti – symptomatické situace, souvislosti, z kterých zeje všechna nesmyslná krutost a zlovůle osud Toufarův doprovázející. Básně, v kterých „my zbloudilí / zpívali teskné písně / za kosti / do morku vyždímané / které se stávají slovem / a přebývají s námi / hovady“. Každá z básní je doprovozena synergickou ilustrací Jakuba Grece (viz prostřední obrázek). Obrysy Toufarovy hlavy – od mlžného červeného otisku, v kterém lze jen tušit oči, nos, ústa, kříž, přes obrysy vyplněné spletí čar či bílou barvou s houští škrábanců v místě úst, až po hlavu, kterou prosvítá lebka, bílé čelní a lícní kosti, čerň očních důlků… Jednoduché, neokázalé, působivé. Nelze než konstatovat, že jméno nakladatelství, Dobrý důvod, je tady naplněno beze zbytku. „K čemu je nám klasik lieber Ignaz? / Když v červnu 68 / pátral Jiří Brabenec / novinář neohroženec / po vrahu číhošťského faráře / jeden estébák / před ním prohodil: / „Bejkovcem ho mlátil / ten co se jak básník jmenuje.“ / „Sova? Neruda? Hálek?“ / „Ne! Ten od Máje.“
Nová divočina je terminus technicus pro místa opuštěná člověkem, místa ponechaná vlastnímu vývoji, spontánním přírodním procesům. Zarůstající, spletitá, překvapivá místa. Postagrární, postindustriální, postsídelní. Jonáš Zbořil se ve sbírce Nová divočina (Host, 2020) nepustil do programově environmentální poezie, jak bychom se na základě názvu mohli obávat. Nová divočina je nejen inspirací, dějištěm části básní ve sbírce, ale především prostorem pro básnickou hru, pro přístup invenčně kombinující faktografičnost (odkazy na vědecké poznatky, odborné pojmy), věcnou strohost s až ironickou antropomorfizací, zjitřenou imaginací i snovým rozostřením. Ano, z básní je znatelně cítit environmentální žal, úzkost ze stavu světa a z průvodních jevů, které ho odhalují, jevů, které sledujeme víceméně nečinně, ať o jejich důsledcích víme či ne, jevů, jejichž paralely lze najít ve své mysli: „potají vyhazujeme odpad / do zapomnění // zapomnění už přetéká přes okraj / bude třeba ho vyvézt // zavrtáváme roury do ztracena / zapomnění podemlelo hlínu / vrací se v potocích // kormoráni pstruzi a velryby / mají zapomnění plná břicha // i ve francouzských pyrenejích / prší z nebe / velké množství zapomnění“ (báseň mysl uprostřed noci). Básně v jednotlivých oddílech sbírky (před usnutím, nová divočina, život rostlin) mají různá zacílení, vytváří však zároveň velmi soudržný celek, v kterém je sledování posunů nohy před usnutím či ruky, jak krájí meloun, stejně podstatnou součástí téhož osobního světa jako úvahy o kolonách buněčných organismů sbíraných kometami. Uvěřitelnost, soudržnost, únosnost takto koncipovaného básnického prostoru jsou udržovány právě výše zmíněnou hravou obrazností, antropomorfizací, která nepůsobí antropocentricky, naopak postavení člověka znejišťuje, podvrací, ironizuje, demytizuje: „akátů si nikdo nevšímá // jsou hubené a mrštné / jsou srnky autobazarů / a železničních náspů // tamhle jeden vykukuje / zpoza rohu / tam / u organizovaného odpadu // břízy se blíží / krokem indiánů // mezi pražci / natahují tětivy“. A pokud se mi snad v některé básni zdálo, že použitých atributů je snad až příliš, že se tu zbytně žongluje s nadnárodními značkami či odkazy mimo báseň, vyvážila to vzápětí báseň osvobodivě jiskřivá: „senátor hanjin evergreen / podél trati rozeseté kontejnery / konec hulína i neděle / napjatí brouci // v pondělí nadnárodní tma / svítí lampy a cizí názvy / na zádi se k sobě tisknou tramvaje / jak spící stádo krav // oceán hltá klávesové zkratky / vesmír je černý a mastný“.