„Když chceme jasně vidět, stačí někdy pouze změnit úhel našeho pohledu.“
Antoine de Saint–Exupéry
V pondělí (25. července) ze dne na den nebo spíše z hodiny na hodinu nečekaně zemřel spisovatel Max Gronach, autor zdánlivě jedné knihy, která vyšla u Protimluvu v roce 2018 pod symbolickým názvem Ztraceni v sebeklamu. Zorné pole se změnilo, i když o sobě na veřejnosti nerad mluvil. Mezi přáteli naopak. Za Maxem Gronachem se „skrýval“ Otakar J. Grzonka, jedna z nejpozoruhodnějších osobností spjatá s Ostravou v poválečné historii. Zdánlivě nenápadný, o to více zásadový člověk. Narodil se v Moravské Ostravě v roce 1942, vyrůstal ve slezské vesnici Václavovice a posléze v centru Ostravy na Žerotínově ulici (dnes již téměř zaniklou část historického jádra Ostravy popsal v jednom ze svých článků uveřejněných v revue Protimluv).
Minulost Ostravy u něj hrála zásadní roli a význam, znásobený tím, že od konce 60. let minulého století se bez ní musel na několik desetiletí obejít. On, který o sobě říkal, že je „tělem i duší pravý Ostravan“. Také po revoluci žil Max Gronach svým způsobem tento dvojí život. Vzdělání a práci získal v Západním Německu, kam odešel s rodinou studovat a hledat nové možnosti svého uplatnění. Srdcem však zůstával s Ostravou, s podivným, stejně jako podivuhodným místem. Tady získával první šance, jak zakotvit ve svém životním příběhu, věnoval se televizní tvorbě (ještě za časů památného studia u Havránků), pěstoval divadlo (v onom pověstném boomu malých divadelních scén, které na začátku 60. let ovládly i místní studentské podhoubí) a natáčel filmy (jak jinak než amatérské, na osmičku, ale s jasným posláním, s evangelickým zvěstováním, což se mu v pozdějších letech obloukem vrátilo.) Mimo jiné taky prošel jako většina Ostraváků té doby hornickou zkušeností, rubal v dole. A také poznával ostravskou bohému.
Na západě se mu drsná zkušenost z rozkvétající černé Ostravy zúročila. Než zakotvil v umělecké sféře, prošel řadou dobrovolnických činností, mimo jiné se staral o nemohoucí (což se mu také vrátilo obloukem v posledních letech). Většinu své německé éry strávil jako filmový producent a distributor působící ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho úloha mimo jiné obnášela zajistit práci pro několik desítek zaměstnanců soukromé firmy a také pravidelné návštěvy ve městě filmového průmyslu, v Cannes. Nikoliv, jak bychom si asi představovali, sledováním filmů v diváckých sálech, ale domlouváním realizace rozpracovaných titulů, které by byly vhodné pro německý trh, doporučováním vhodných herců nebo režisérů, odhadováním potenciálu divácké obce. Také tady mohl uplatnit své sice skromné, ale univerzální zkušenosti z Ostravy. Ve volných chvílích se opět věnoval amatérskému divadlu s ambiciózními tituly. Ostatně k jeho přátelům patřil divadelní režisér Svatopluk Vašut (1945–2020) nebo v Kanadě působící divadelní a televizní režisér Tadeusz Lis.
Jeho tématem se stala především lidská hloupost (ve své nabubřelé omezenosti) a marnotratné předsudky, proto ostatně i onen titul Ztraceni v sebeklamu. Novela měla pro Maxe Gronacha dvojnásobný význam, což prozradil na jejím křtu v Domě knihy Librex. Zúročil v ní své zkušenosti z mládí, z bujarých, ale v podstatě deziluzivních 60. let, oné zlaté éry československé kulturně společenské scény, kterou po revoluci a svém „návratu“ do Ostravy (kam pravidelně několikrát ročně zajížděl a v níž tak rád i nerad pobýval) začal vidět nebývale kriticky. A rovněž se v ní aspoň na dálku opět setkal se svou celoživotní láskou – manželkou Líbou (jejíž osud byl rovněž velmi dramatický vzhledem k židovskému původu a po jejíž minulosti donedávna intenzivně pátral dokonce i na Slovensku). Její portrét na obálce je převzat ze snímku ostravského fotografa Miloše Poláška (1939–2017), se kterým se Max Gronach přátelil. K jeho ostravským diskusním kroužkům do posledních dní patřil uznávaný ostravský badatel Česlav Piętoň (1938). Společně jsme rádi zavítali na sklenici vína nebo na půllitr piva v známých ostravských podnicích. Diskutovalo se o věcech mezi nebem a zemí, ale také o historických nejasnostech, o otázkách kolem umění, o tom, co dnes už v Ostravě neexistuje, ale také o všedních zájmech, zejména z oblasti sběratelství.
Otakar byl znalcem umění, zpracoval publikaci o ostravském malíři Josefu Dobešovi (1898–1974). K diskusnímu okruhu Maxe Gronacha tak náležel znalec umění a bývalý ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě Petr Beránek nebo grafik a malíř Josef Odráška, se kterými se rovněž dlouhodobě přátelil. Všichni jsme se těšívali na jeho příjezdy do Ostravy, které slibovaly nejedno dobrodružství, většinou barvitě vyprávěné naším dvoudomým kumpánem, v němž se nezapřel dramatik. Otakar patřil ve svém soukromí k samorostlým Ostravanům, které nemohlo jen tak něco zaskočit, o to smutnější je jeho nečekaný odchod. Mimo jiné patřil k pravidelným návštěvníkům pořadů nakladatelství Protimluv, i když už psal pro duchovněji zaměřená periodika a pravidelně každou neděli, pokud byl v Ostravě, zavítal do společnosti Církve bratrské u Sadu Milady Horákové. Ostatně k okruhu jeho dobrých přátel patřil rovněž teolog a univerzitní pedagog Tomáš Novotný.
Otakar alias Max nerad vedl plané řeči, nediskutoval s ledaským, a přestože byl houževnatým odpůrcem internetu a digitalizace světové kultury (daleko dříve přišel s pojmem digitální demence, ke kterému se čeští sociologové dostávají až v posledních letech), udivoval svými rozsáhlými znalostmi. Neváhal se vrhat do mnohdy dramatických polemik, někdy až úderně po ostravsku. Jeho úhel pohledu byl častokrát jiný, což ne vždy všichni bezvýhradně snášeli. Přesto asi i jim bude tento hnací motor, snílek i polemik v dnešní konzumně pragmatické době chybět. Protože není od věci někdy skutečně umět změnit zorný úhel, s perspektivou třeba i německého stammtische, u kterého se Otakar scházel poblíž Frankfurtu s bývalými německými veterány Wolfem nebo Kurtem.
„Když chceme jasně vidět, stačí někdy pouze změnit úhel našeho pohledu,“ takový byl jeho oblíbený citát, kterým uvádí i svou novelu, na níž mu tak záleželo, přitom donedávna pracoval na dalších už více filozofičtějších úvahách a esejích. V posledních letech, když se snažil co nejvíce odvrátit od svého „rozmařilého života“, tedy producentské, filmové a divadelní činnosti, věnoval hodně úsilí poznání lidské existence v souvislosti s křesťanstvím. Šel na to zcela po svém, hlavní oporou v nadsmyslné sféře mu byly poznatky z kvantové fyziky. Do éry nadsmyslna se odebral stejně nečekaně, jako když volal, že už je opět v Ostravě, kdy se můžeme sejít, nebo „ v čem bych vám mohl být užitečný?“ Zmizel jako řada jiných, zůstává po něm stopa v uměleckém světě a v srdcích svých bližních, v nerealizovaných scénářích nebo také ve svátečním slově pro Českou televizi.