„Nikdo si nevšimne, že hezké počasí / znamená už něco úplně jiného.“ Všímavost je jedním z atributů setrvale doprovázejících poezii Radka Štěpánka. Ve sbírce Hezké počasí (Host 2023) je dychtivé, poučené, zniterněné pozorovatelství výchozím bodem, z kterého texty prorůstají různými směry, někdy k ironii či povzdechu, jindy častěji k úlevě, útěše – partnerské, rodičovské či znovu pozorovatelské, k malé radosti vyvažující zklamání, nejistoty, obavy. Nestrojenost, přímočarost je prostoupena poučeností natolik nenápadně, že ji čtenář nevnímá, spolupozoruje a najednou i on ví, že to tak může být, že to tak lze vidět. Možná je překvapen, trochu nejistý, co se vlastně děje… A možná má jen pocit, že „svět se rozplývá na jazyku, / slovo za slovem mizí mezi slovy, / a pořád je to sladké.“ Poezie reflektující změnu klimatu či vůbec rychlé změny našeho světa jako takového přibývá. Je těžké taková témata uchopit, aniž by texty nebyl ohroženy tezovitostí, myšlenkovým či emočním přetížením. Otevřenost a snaha nalézt rovnováhu – tak lze pojmenovat stěžejní vlastnosti, které Radka Štěpánka drží mimo jmenovaná úskalí. „Julie se houpe na houpačce, vlasy ji divočí ve větru. / Do nebe, křičí, do měsíčku, do země, do sluníčka, / do mraků, do stromů, volá a směje se: Já se houpu / hrozně rychle! Zalyká se, mezi nebem a zemí, / v nějaké nepostřehnutelné rovnováze, vteřině, / kdy je všechno tak krásné, že kdyby se čas zastavil / a ten pohyb opravdu strnul, zabilo by mě to.“ Ještě jedno přídavné jméno mi u četby Hezkého počasí přichází opakovaně na mysl: vyznavačské. Upozaďuji ho, má přece tolik problematických konotací, jenže je neodbytné – přesně totiž vystihuje právě onu bezelstnou otevřenost, s kterou Štěpánek pojmenovává obrazy, děje, skutečnosti, které se ho dotýkají, vůči kterým se chce, či spíše musí vymezit, i ty s kterými se chce ztotožnit, otevřeně, cele. Číst takové texty je očistné. „Prší, / ale jen tak, / že do okapů nic nestéká. / Voda se vypaří / už na střechách. / Opakuje se to / několikrát za den, / mraky se ani nepohnou, / voda stoupá a padá, / padá a stoupá, / čirá radost, / slavnost deště.“
„Už je to dávno, co mě napadlo / Proč jsme tady?“ První sbírku Garyho Snydera mohli čtenáři číst už před více než šedesáti lety (Riprap and Cold Mountain Poems 1959), This Present Moment / Tenhle okamžik vyšla v USA roce 2015 a česky v překladu Luboše Snížka v nakladatelství Maťa letos. Sbírka vznikala deset let, Snyder ji prohlašuje za poslední. Typické autorovy dikce (jednou sporá, vystavěná na fragmentech vět, podruhé širokodechá téměř prozaická řeč), obrazy nedokončeně vlomené do sebe, nečekané otázky, vířící vzpomínky, pozorný pohled vnímající jednotlivosti s vědomím, že v každé jednotlivosti je obraz celku… Nedořečenost, nedokončenost jako cesta k okouzlení, uvědomění, prožití. Protože miluji ptáky a jejich pozorování, nemohu neocitovat celou báseň Jak poznávat ptáky: „Na jakém místě jsi / Jaké je roční období // Jak a kde se pohybují, na louce, v křoví, v lese, / na skalách, v rákosí, bývají / sami nebo v hejnu či ve skupinkách? // Velikost, rychlost, druhy letu // Zvláštnosti. Kmitání ocasem, třepotání křídly, poskakování – / Vidíš, co jedí? // Co jejich hlas a zpěv? // A konečně, podaří-li se, uvidíš jejich zbarvení, /detaily opeření – čáry, tečky, proužky, // které ti řeknou, co potřebuješ ke zjištění jména, / ale // to už toho ptáka dávno znáš.“ Lakonické shrnutí, u něhož je jen na tobě, jak úzce či široce si ho vyložíš. Tvá mysl skládá jednotlivosti v celek. Sbírka graduje s intenzitou, pro kterou nenacházím žádné výstižné adjektivum, poslední básní Běž už věnovanou umírání básníkovy ženy Carole Kody (1947–2006). Nekompromisně přesná, oddaná, poctivá báseň nevynechávající nic: „tohle je o tom, jak se oči / propadají a zuby cení / po pár teplých dnech. / O jejím posledním / dechu a o tom, jak jsem ještě nebyl připraven / na tenhle dech, ten poslední, co má přijít / nakonec. Po deseti dlouhých letech.“
Drobné knížky, podaří-li se, mají své osobité kouzlo. Rodiště (Dobrý důvod 2023) Alžběty Johanky Petrové schováte i do malé kapsy a přečtete na „jeden ponor“. Drobné jsou i jednotlivé básně – křehké, přesné, zaostřené. „Dítě spí / muž pochrupuje / mlask mlask / jsi sama prostřená / na prostěradle ze stoprocentní bavlny / dnes v noci spadala všechna hořící tělesa / na tvoji hlavu / potichu / hvězdami korunovaná // A ráno zas to všechno rozčesat.“ Úzkosti, nejistoty i vysmeknutí z nich – otázkou, drobnou vzpourou, malou tichou katarzí. Úsporná sdílení. Neokázalá nápaditá spiritualita. Momentky přerůstající přítomný okamžik, překvapeně archetypální. „Otec a já / jsme jiní / Jen jednou jsem spatřil / jeho tvář v tváři mojí / při nazouvání bot / paty sešlápl / aby se nemusel ohýbat / nebo hledat lžíci // Pro zachování / mého otce ve mně / mám všechny paty sešlápnuté.“ Básně souzvučně doprovází černobílé fotografie Terezie Foldynové, soustředěné na detaily stejně nápaditě, jak tomu je v Petrové básních.
Rád se vracím k básním, které mám rád. Rád listuji sbírkami, čtu na přeskáčku. V jiných sousedstvích vnímám v textech často věci, které při předchozích čteních zůstaly upozaděny či dokonce nepovšimnuty. Ze stejného důvodu mám rád výbory, jsou-li invenčně poskládány, vytvářejí jiné konstelace a přináší tak nové čtenářské požitky. V deštivém dni uprostřed Jizerských hor, kdy z lesů stoupá pára, čtu si ve výboru básní Miloše Doležala Trnem rejnoka (Dauphin 2023). Petr Adámek seskupil básně z básnických sbírek i z jiných Doležalových knih do šesti tematických oddílů po dvanácti básních. Je tu vše, co je pro básníka charakteristické. Vzájemně prostoupené, prorostlé, vryté, vkořeněné. Malé a velké dějiny. Známí i neznámí lidé. Temnota i světlo. Deziluze i naděje. Smrt. Vzkříšení. Trvání blízkosti. „To bude světlo / ranního kuropění / kroky na zápraží uslyším / někdo u dveří zazvoní / vstanu z tepla, rozespalý / ve dveřích pasecký děda v kšiltovce / v té nedělní / – Tak jsem tady, voblíkej se, vyrazíme – řekne / A celé dopoledne / bude-li dopolednem / do každého bufetu a hospody / co jen jsou na ledečském náměstí zajdem / a poručíme si / párky s hořčicí a pivem / To bude Vzkříšení.“