Chtě nechtě se mi občas stane, že se k některé z vydaných básnických sbírek dostanu až s notným časovým odstupem. Mea culpa. Ačkoliv Daniel Soukup četl báseň ze sbírky Vnitřní Mongolsko (Odeon, 2020) v rámci cyklu České televize Jedna báseň, k tomu, abych si sbírku přečetl, jsem se dostal až nyní. „Zóna asfaltu a zóna trávy / protnou se až na sítnici. // Nezbývá než se soustředit / na okraj louže, kde je ještě mokro, / ale voda vidět není.“ Přesně tak to je u Soukupových básní: pohybují se po hranici zahlédnutí, zaslechnutí, vyřčení. Jsou soustředěným, jazykově precizním ověřováním této hranice, zachycováním prostoru, kde je ještě mokro, ale již není vidět voda… Plynutí obrazů má v Soukupově pojetí výrazně abrazivní charakter, objevují se v něm výroky, glosy, které narušují ustálené, očekávané, vytváří novou linii břehu, „novou ustálenost věcí“: „…V slujích pod očividnostmi / kutá, hledá, kudy vyšplíchl by pohyb, / jiný, než by zinscenoval / nějakou novou ustálenost věcí“. Výsledné básně jsou autonomními územími na hranici percepce, imaginace, sebereflexe, hry: „Sype se to soustředěně, / jako by se spád / gravitace snad musel hlídat. / Je za oknem, a tak se neví, / nakolik se nám jenom zdá.“ Dalším výrazným atributem Soukupových textů je jejich živá přirozená řečovost, patří k těm, které nahlas přečteš na první dobrou, k textům, které k takovému čtení neodbytně vyzývají. Rád takovým nutkáním podléhám. „… Asi jsme tam párkrát zašli spolu, / jenomže jako vždycky jsi mi / určitě nepovídal nic, a tak / si ani na nic nevzpomínám. Je to / zvláštní, v každé ulici, i takhle / nóbl, je vždycky alespoň jeden / zrušený krám, s roletou, co po ni / lezou klikyháky jak liány. / Stejně se ale v zimě žije snáz, / jak je všechno holé, / člověk hned vidí, co kde schází.“ Sedm básní na čtyřiceti šesti stranách – úsporně vyměřený prostor, v kterém nejsou hluchá místa. Snad se dočkáme další Soukupovy sbírky s menším odstupem, než byl třináctiletý mezi prvotinou Výhled do skály a Vnitřním Mongolskem.
„Třetího dne / stvořil Bůh také houby, / rozkladnou sílu, / bez níž by se život zastavil. // Bože, dej, ať se tento svět, / plný násilí, / rozloží beze zbytku.“ Jakkoliv mám často chuť spíše uniknout před tím vším, v čem se náš současný svět potácí, než o tom číst, oceňuji knihy, které to dokážou přesně pojmenovat, které vystihnou mou vlastní deziluzi a vykřiknou ji za mne. „Slunéčko zůstalo žluté / mé myšlenky černé.“ Jonáš Hájek svou dvojsbírku Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář (Fra, 2023) výstižně na obálce uvedl citátem ze své básně Intermezzo II. Hájkovo rozčarování vyrůstá z otevřeného, senzitivního, nesebestředného vnímání: postřehnout, procítit, s až pastýřskou citlivostí, a pojmenovat – jednou hořce či ironicky, jindy s pokorou či dokonce okouzlením. Základní nastavení zůstává stejné, ať se básně odehrávají v prostoru tuzemském (v I. oddíle první sbírky) či cizozemském (ve II. oddíle) či je popisován ambivalentní vztah mezi autorským subjektem a jeho „jediným čtenářem“ Vikomtem (v druhé sbírce). V obou sbírkách Hájek účelně a účinně využívá nadsázky, v Mém jediném čtenáři podpořené navíc tím, že oba její aktéři mají měňavkovitý charakter – jsou svými alter egy, a přitom mají ještě další alter ega. Přes vnější odlišnosti obě sbírky spojuje také stejně nastavená obraznost, ironičnost a nesmlouvavost v pojmenování – jen v první sbírce jsou více obráceny do světa a v druhé do sebe sama. Jak již jsem v náčrtníku opakovaně komentoval: můj vztah k básnické sbírce lze poměřovat i tím, zda a jak často v ní narazím na obrazy a pojmenování, která bych si s chutí přivlastnil… V Hájkově knize jich je hojně. Nebudu je zde jednotlivě vypisovat, ocituji raději celou báseň Peklo nad Zdobnicí: „V téhle zemi, kde ti nic nehrozí, / kde střídavě spí rozum a představivost, / kde i pokřik trhovců je jenom jakože, / vykvetla tajná vášeň imperativ. // Myslivci i babky kořenářky vyšli z módy, / proto ďábel volí podobu trenéra. / Vždyť kdo by si věděl rady úplně sám? // Nic ti nehrozí: vyrábíš plyšová kopyta, / nebudíš umělce v dopravních prostředcích / a každým krokem rozhodně vyplňuješ / životopis, který je možná tvůj.“
„Andělská slina přesně mezi oči: / Probuzen? / Neprobrán!“ Když v létě 1994 vyšla v Hostu Pastvina Josefa Mlejnka vypsal jsem z ní několik veršů (včetně citovaných) a pověsil nad svůj kolejní stůl. Sbírku jsem pak vozíval sebou ke slezským norikům do Klokočova. Chuť vypisovat, abych měl každý den na očích, mám i z Nechráněného přejezdu (Nezávislý podmelechovský spolek, 2023): „Jako podkova / k bosému kopytu lnou / tu slova k věcem.“ Svědecké záznamy, vzpomínky, texty připsané živým i zemřelým blízkým, překlad skvělé Krátké modlitby Wojciecha Banacha… Formální pestrost, vnitřní soudržnost. Křehké obrazy i robustní, hmatné. Neokázalá spiritualita. Souvztažnost. Obdivuji Mlejnkovu básnickou integritu – zůstávat ve svém, a přitom stále objevovat nové, nahlížet věci z více stran, vyzývat, tázat se, nacházet. „Jako do studny / nebo do výhně / do básně má / se hledět. // Tertium non datur? // Nad žluklým / soumrakem / samo nebe.“ Texty perokresby, jednou jen dvě tři strohé linky, jindy houšť šraf, z které najednou vystoupí obrys netušeného, neztišeného – prázdné místo díky okolním čarám získá tvar… „Nechráněný přejezd / v zatopené oblasti, / skrytý v hudbě / ke spánku. / Beatrice, / holubice na střeše / mrakodrapu. // Kolikrát jsem ji / ke své bezmoci / uzřel v jiné tváři / než ta její!“