Reprezentativní výbor jednoho z nejoriginálnějších básníků současné polské poezie. V překladu Lenky Daňhelové je představena autorova tvorba, která zahrnuje většinu básnických sbírek psaných v 70. a 80. letech minulého století, kdy se Krynicki angažoval v podzemním hnutí a podílel se na vydávání časopisu Zapis. Vyhraněné názorové, ale i generační postoje R. Krynického obsažené v knize Magnetický bod ozvláštňují rozličná témata, jako je například úloha básníkova slova ve světě, marginalizace váhy slova v totalitní společnosti aj.

Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
Grafická úprava, sazba a zlom Jaroslav Němec
Redakčně přehlédla Jana Šipková
Odpovědný redaktor Jiří Macháček
V roce 2010 vydal Protimluv, o.s., jako svou 6. publikaci v edici překladové literatury.
Vydání první.
ISBN 978-80-904049-9-1
Doporučená cena: 199 Kč

---

LENKA DAŇHELOVÁ: Ryszard Krynicki – Magnetický bod

zdroj: http://www.literarni.cz/ryszard-krynicki-magneticky-bod-378

Představit několika větami polského básníka Ryszarda Krynického českému publiku je nadmíru těžký úkol. Byť patří ve své zemi k jedněm z nejvýznamnějších současných básníků, byť jsme blízcí sousedé a máme podobné historické zkušenosti, Ryszarda Krynického u nás s výjimkou mála zasvěcených polonistů a čtenářů polské literatury příliš neznáme.

Nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale v tomto případě se zdá, jako by pokračovala jeho dávná klatba z časů polské totality, snaha izolovat jej a zamlčet jeho tvorbu. Samozřejmě že spíše než tento důvod je to výsledek autorovy skromnosti, ba až nechuti jakýmkoliv způsobem propagovat sama sebe a svoje dílo, v kontextu polské literatury nepřehlédnutelně ukotvené a ovlivňující další generace mladších básníků; dalším důvodem jsou jistě také obavy nakladatelů vydávat v současné době tak podnikatelsky nevděčnou literaturu, jako je poezie, tím spíše jinojazyčného autora. Že se k tomuto kroku odhodlalo nakladatelství Protimluv, svědčí podle mého nejen o jeho odvaze, ale také o nezlomné víře v to, že poezie Ryszarda Krynického u nás nezapadne a autor si zde najde svoje čtenáře. A protože do toho šlo nakladatelství skutečně naplno, vydalo rovnou celý rozsáhlý výbor z jeho tvorby Magnetyczny Punkt, který Ryszard Krynicki uspořádal a vydal v roce 1996 v nakladatelství CiS. Tedy až na výjimku ukázek jeho překladů z především německé poezie, protože Ryszard Krynicki je kromě básníka také vynikajícím překladatelem. A když už vyjmenovávám všechna jeho povolání, tak ještě prozradím, že spolu se svojí ženou Krystynou založil a vede nakladatelství a5, jehož produkci polsky hovořícím zájemcům o literaturu vřele doporučuji.

Abych se hned na začátku nedopustila nepřesnosti, musím říct, že Ryszardu Krynickému už u nás jedna sbírka vyšla. Jde o jeho poslední sbírku Kámen, jinovatka, která vyšla v překladu Václava Buriana v roce 2006 v nakladatelství Burian & Tichák. Překlady jeho básní byly publikovány časopisecky, mj. si je zájemci měli možnost přečíst na stránkách mezinárodního internetového časopisu POBOCZA. Nedokážu se však stále ubránit dojmu, že je to na autora jeho formátu příliš málo. Možná stále poměřuji svým ohromným dojmem, jaký na mě jeho poezie udělala, když jsem se s ní poprvé sestala.

Ryszarda Krynického jsem poznala přibližně před šesti sedmi lety na jednom příjemném česko-polském festivalu v polské Racibórzi a kromě jeho civilního a velice skromného projevu mně ohromily jeho básně, psané stejně takovým, prostým a jednoduchým jazykem. Uváděl ho tehdy Václav Burian a to neokázalé vystoupení prosté jakékoholiv pozérství a vypočítavosti na mě silně zapůsobilo. Vzpomínám si ještě že jsem vyškrábala poslední zloté z peněženky, abych mohla koupit jeho velký výbor Magnetyczny Punkt a už během festivalu jsem se pokoušela některé jednodušší básně pro sebe rozšifrovat. S jedním kolegou, mladým hercem a básníkem, jsme pak dali dohromady zbytky našich úspor a koupili si napůl jeden čirý boršč. Nestačilo to k tomu, aby nás to zahřálo, kde tak nasytilo – ale mně to tehdy bylo jedno, protože jsem věděla, že to nejcennější z tohoto festivalu si vezu domů. A jak jsem si tak později ve sbírce četla, uzrálo ve mně rozhodnutí ji přeložit, kdyby to mělo být sebetěžší. Což mi v roce 2007 usnadnil krakovský Instytut Książki, když mi udělil překladatelské stipendium v Krakově. Bez něj bych byla v daleko obtížnější situaci, protože řadu básní bylo třeba pečlivě konzultovat s autorem; a jednodušší, než se pokoušet všechny možnosti výkladů pojmout do nekonečných mailů je přece jenom sednout na tramvaj, přejet Vislu, zazvonit u branky Krynických a probrat se překladatelskými oříšky osobně. Byly to nedocenitelné konzultace, které mi u některých básní umožnily ještě hlouběji pochopit jejich smysl.

Na festivalu v Racibórzi jsem slyšela zejména pozdější Krynického básně, krátké reflexe a brilantní miniatury; nešlo přehlédnout, že autora zajímá japonské haiku – k Issovi se také hlásil jako ke svému nejmilejšímu básníkovi. Ty úsporné básně mi svojí zdánlivou jednoduchostí a překvapivými pointami velice vyhovaly, když jsem se však ponořila do jeho sbírky hlouběji, zjistila jsem, že jim předcházelo velice vážné a závažné období, kdy se pokoušel slovy pojmout a pojmenovat tíživou přítomnost, kterou tehdy všichni lidé žili. Začala jsem si daleko ostřeji uvědomovat reálie doby, ve které žil a způsob, jakým se jejím zvráceným projevům bránil. Najednou mě přenesl do „našich“ let osmdesátých, do jejich tíživé a zatuchlé atmosféry, k strachu otevřeně promluvit, k četným metaforám, s jejichž pomocí se lidé pokoušeli vyjádřit všechno to, co je svíralo. Jeho pokus popsat to, co se tehdy dělo každému jednotlivci, to plíživé znásilňování jeho svobody a jazyka, hodnotím jako jeden z nejpůsobivějších a nejvýmluvnějších popisů totality a jejího zhoubného vlivu na člověka. A zdá se mi, že může stejně tak silně působit i na současného čtenáře, který tu dobu nezažil, protože jde o pokus pojmout principy, na kterých zlo funguje, přičemž dobové reálie jsou součástí tohoto popisu, nikoliv jeho kostrou, byť to tak v některých básních nemusí na první pohled vypadat. Samozřejmě, odkazy na různé události, spisovatele, básníky a jejich myšlenky se to v Krynického básních doslova hemží. Ale není to samoúčelné, autor nám nechce ukázat, kolik toho zná, spíše nějakým způsobem navazuje na myšlené, pokračuje v komunikaci nebo polemice, nechá se provokovat a dále provokuje, nechá nás spolu s ním bloudit labyrintem a nenalézat východ z něj.

Nepodezírala jsem Krynického z toho, že by jeho miniatury pozdějšího období byly módní záležitostí, ale až teprve nad jeho staršími básněmi jsem si uvědomila, kolik je toho v nich obsaženo, jak silný koncentrát to je.

Krynicki se do skupiny „těch jiných“ dostal už při svém narození, což muselo mít na jeho život obrovský vliv. Narodil se totiž v roce 1943 v rakouském Sankt Valentinu, kam byli jeho rodiče vyvezeni na nucené práce.

Jak říká autor doslovu k magnetickému bodu, literární kritik Marian Stala, nebyla to chvíle jako každá jiná a ani místo nebylo obvyklé. Po letech říkal jasně: „narozenému v transportu / připadlo na mě místo smrti / […] / žiji na místě smrti” (Rodný list). A v básni, kterou napsal mnohem později a nazval ji ironicky Lidová etymologie, dodal: „Protože jsem se narodil za války v Rakousku / moji vesničtí kamarádi z Polska mi přezdívali Klokan. / I tak jsem však pro ně častěji byl Rusákem, Švábem, Židem.“ Ačkoliv se o svých zkušenostech básník snažil mluvit bez zbytečných emocí, nijak to nezměnilo skutečnost, že na pozadí této i jiných básní se vrací bolestivé stigma cizosti a stín časů holocaustu.

Několikrát jsem se zmínila o tom, jak jsou Krynického básně komplikované, o jak těžký překladatelský oříšek se v případě zejména jeho starších textů jedná. V případě některých básní bylo velice obtížné, někdy dokonce skoro nemožné, zachovat mnohovýznamovost vyřčeného. Je to především proto, že autor si pohrává s různými významy jednoho slova, staví je vedle sebe, vytváří absurdní spojení a vyvozuje z nich nečekané závěry. V češtině mnohdy není možné tuto mnohovýznamovost úplně zachovat, protože v ní neexistuje slovo, jež by obsahovalo tytéž významy, jako je tomu v polštině; v lepším případě lze najít shodu jen částečnou. Magická moc onoho absurdního zaříkávání je tímto v některých případech umenšena. Naštěstí není Ryszard Krynicki pouhým slovním ekvilibristou a se slovními hříčkami jeho umění nestojí a nepadá. Báseň sama nese velice naléhavý vzkaz, jehož síla tímto nuceným ořezáním některých jeho úrovní není oslabena. A o to především jde; Ryszard Krynicki nám jakoby mimochodem ukazuje, jak skvělým mistrem slova je, jeho řemeslné mistrovství je však pouze prostředkem, nikoliv cílem. Není povrchním veršotepcem; pokouší se co nejpoctivěji pojmout svět kolem sebe, pojmenovat lidský úděl a o hledání smyslu v něm podat co nejvěrnější zprávu. O jeho čistých a nezištných úmyslech podle mě vypovídá také fakt, že totéž umožňuje jiným autorům v rámci svého nakladatelství.