Jako zapálený zábranovec sáhl jsem po svazku Jan Zábrana: Havran – básně z let 1954–1984 (Torst 2022) hned, jak se objevil. Od té doby čtu, vracím se, odkládám a zase beru zpět. Nadšen i unaven. Editor Jan Šulc podrobně vysvětluje v rozsáhlé ediční poznámce genezi tohoto i předchozích šesti svazků Zábranova díla vydávaných v Torstu od roku 1992. Zasvěceně, inspirativně, přesvědčivě. Přesto se mi opakovaně vrací pochybnost: mají opravdu vycházet i věci, které by autor sám pravděpodobně nikdy nevydal, nebo alespoň ne v této podobě? I když jsem si vědom všech argumentů, proč ano a do značné míry je sdílím, stejně pociťuji rozpaky, ošívám se, snad i proto, že si představím své juvenilie v deskách na dně jednoho z šuplat… A také proto, že zejména v některých pozdních básnických glosách, skicách, poznámkách je Zábranova chandra natolik silná, bolestivá (a přiznejme si i bolestínská), že to přebíjí i jeho cit pro slovo, hořkost vítězí nad poezií. Na druhou stranu, proč ne, vždyť tyhle črty by Zábrana pravděpodobně nikdy neotiskl, byly prostě ventilem, cestou, jak čelit vzrůstající tíze…
O to více se při svém listování vracím k oddílu Osm monotónních básní, který ukazuje Zábranu ve vrcholné podobě. Jakkoliv se skládá z básní, z nichž jen některé lze považovat za textově dokončené, je přesto velmi působivým a sevřeným celkem (cit Jana Šulce pro Zábranovo dílo je zde výsostně stvrzen seskupením s básněmi ze Stránek z deníku 2). Nabízí jednu z podob Zábranovy poezie, kterou mám rád: dlouhé jambické verše, repetice, melodičnost v tenzi i shodě s hořkostí, smutkem, deziluzí. Druhou částí, kterou znovu a znovu čtu, je oddíl Havran (fragmenty): „chodit na pohřby ne kvůli zemřelým, ale kvůli živým; zjistit, že izraelští básníci odmítají označit oddíly svých básní arabskými číslicemi; vídat z dálky hlavy stařen v oknech jako trsy chryzantém; dávat cínovým vojáčkům povel k útokům na rozpálená kamna.“ Listovat syrovými, nehotovými, ve variantách zapisovanými verši, které se mohly, ale také nemusely stát součástí finální podoby Havrana, je znepokojivé i katarzní. V historii vzniku skladby podrobně zachycené v ediční poznámce najdeme skoro vše, co Zábranovo dílo provází: dlouhodobou práci na textech a vytváření četných verzí, slíbené a pak zrušené vydání… Není známo, jak daleko Zábrana s prací na rukopise vlastně pokročil. V pozůstalosti se dochovala verze, v které je na titulním listu uvedeno: „první informativní verze sbírky – v případě autorovy smrti nelze v této podobě tisknout!“. Zda během roku 1970, kdy na rukopise pracoval (měl vyjít v třetím kvartále roku), Havrana rozšířil, upravil a po vrácení tuto verzi zavrhl, nevíme… A tak si dnes můžeme číst jen v přepise ze Zábranových sešitů, zápisníků a papírů poskládaných v růžových papírových deskách.
Jsem ročník 1972, stejně jako Dagmar Urbánková, a stejně jako ona se snažím zachytit obrazy ze svého dětství, neztratit ze zřetele jeho atributy, jak dobové, tak osobní. Umřel Brežněv (Revolver Revue 2022) je tak pro mne knihou rezonanční: „Nacvičujem spartakiádu. Poupata. V šatně si opisujem texty. Milujeme Sandokana; kecáme o něm.“ Nacvičoval jsem též, povinně dobrovolně, jako nejmenší ze třídy musel jsem lézt nahoru na pyramidu, v okresním kole mne na kost prolila prudká bouře, ze špatně nabarvených tenisek zůstávala za mnou „krvavá stopa“… Sandokanův skok pod tygrem, při kterém mu rozpáře břicho, nacvičovali jsme s bratrem skokem do postele. Mám s autorkou společné i některé strašáky – jak já neměl rád povinné cesty na plavání do vysokomýtského bazénu čpícího chlórem! „Nechci jet plavat. Nechci už předchozí večer. Nechci ráno jíst a ani nemůžu. V sychravém dni lezeme do kulatého autobusu Erťák – puch plísně lezoucí zpod koženky sedadel je mocný, svačina pak už taky smrdí. Ubrousek je vlhký – prolízá jím marmeláda. Ve škvírách mezi sedadly jsou minulé svačiny. Na Vsetín se jede samýma zatáčkama; někdo zvrací.“ „Dny jsou rozdělené na před plavčem a po plavču. Na před Vsetínem a po Vsetíně.“ Urbánkové „diapozitivy“ jsou skvěle vybrané. Drobné symptomatické příběhy střídají obecněji formulované „záblesky“ – strohá tvrzení, která tok obrazů vykládají, zpochybňují, kotví, zobecňují, ironizují. „Mít to za sebou.“ Trvalý refrén tehdejších let. Ale také vůně, chutě, které jsou stále živé, libé, smích… Překrývání obrazů a událostí na jedné straně, dichotomie na straně druhé: „Prostor se mi roztrh na před tím a teď.“ Je přirozené být při ohlížení se melancholický, zvládnout uchopit svou melancholii a invenčně s ní pracovat, aby vznikl text, který je jak zcela osobní, tak generačně příznakový, to umí jen málokdo, podařilo se to skvěle Miloši Doležalovi v Jízdě na skle ochcanou strání a stejně tak nyní Dagmar Urbánkové.
Nebývá obvyklé, aby u nás básnické překlady vycházely jen s drobným zpožděním vůči originálnímu vydání. Winter Recipes from the Collective Louise Glückové vyšlo v New Yorku v roce 2021, překlad Terezy Markové Vláškové Zimní recepty, kolektiv autorů vyšel k mé radosti v Argu již v roce loňském. „Dávno tomu, co jsem se narodila. / Dneska už nežije nikdo, / kdo si mě pamatuje jako miminko.“ V básni „Popírání smrti“ recepční – zástupné vtělení zmizevšího muže – zmiňuje Tao te ťing. Je to zmínka klíčová pro celou sbírku, prázdnota a to, jak s ní naložit, jak se s ní vyrovnat, je ústředním tématem. „Tao je prázdná nádoba, používej ji, ale nenaplňuj. Je jako bezedná propast, původce všech věcí, otupuje ostré, rozmotává zauzlené, prolíná se s jasem“ (Lao-c’: Tao te ťing v překladu Václava Cílka). V téže básni se recepční odkazuje k Ernestu Beckerovi, k jeho konceptu vyrovnávání se s nevyhnutelností smrti. Becker vyzýval k překonání sdíleného symbolického světa, k vytvoření vlastního konceptu světa, a především sebe sama, konceptu, který rozpoznává věčné v nás, identifikuje to, co nás přesahuje, co dává našemu životu smysl. Jak takový udržitelný, soustředný, uvěřitelný koncept vytvořit? Neodbytnost této otázky nevysloveně stojí za básněmi Zimních receptů a je zdrojem jejich podmanivé naléhavosti. „Pravda je zoufalství. Přesně to taky / rodiče vědí. Veškerá naděje je ztracená. / Musíme se vrátit tam, kde se ztratila, / chceme-li ji znovu nalézt.“ Zkreslenost zpětného pohledu, konfrontace deziluze s nadějí (například v hovorech autorky se svou sestrou), pochyby a jejich překonání – Glücková ve zdánlivě prostých líčeních, v denním snění, v hraničním prostoru, v kterém se prolíná přítomnost, minulost, budoucnost, vnější a vnitřní realita i postavy v básních vystupující, nenápadně, zdánlivě bezděčně sděluje podstatné. „Hlubší pochopení, řekla sestra. / Už je tady. / V té tmě je ale špatně vidět. // Musíš si ho ozkoušet špičkou nohy, / než na něj přeneseš váhu.“ Glücková je skvělým lyrickým vypravěčem – její volné verše jsou nejen přirozené, ale také nevyhnutelné, plně jdou s rytmem vyprávění. Intonace, pauzy, přesahy, vše je zcela funkční. Díky svému elegantnímu stylu dokáže básně nepřetížit, udržet je v důvěrné blízkosti, nevyčerpat pozornost čtenáře. Sbírka Zimní recepty, kolektiv autorů stvrzuje oprávněnost Nobelovy ceny, kterou Louisa Glücková obdržela v roce 2020.