Jan Sojka: Přemalovat pot

Přemalovat pot je básnickým ekvivalentem Hazkarat nešamot, je překotným lavinovitým Jizkorem, úsilím o vyrovnání se s prostou pravdou, že již nelze nic ve vzájemném vztahu se zemřelým otcem ovlivnit, že lze změnit jen sebe sama. V Sojkově básni, stejně jako v židovské vzpomínkové modlitbě za mrtvé, jde o meditaci nad sebou samotným, o rozhovor či přemítavý spor s tím, co nás přesahuje a co se se ztrátou blízkého vždy neodvolatelně připomíná: „vydat se neohraničenému prostoru / zneklidnit ho / nic neskrývat / už vůbec ne sebe.“

Jan Sojka (1973) je básník, prozaik a učitel. S téměř dvacetiletou kantorskou praxí se vyrovnává v románu Učitel je ve třídě sám (Artes Liberales, 2018). Je autorem čtyř básnických sbírek, z nichž ta poslední Sesuv noci (Weles, 2019) vyšla v překladu Eriky Abrams v Paříži – Éboulis de nuit (Revue K, 2019). Rovněž je zastoupen ve sborníku věnovaném Ludvíku Kunderovi Bezpodmínečné horizonty (Weles, 2010) či v antologii Krátká báseň (Protimluv, 2020). Vydal taky povídkový soubor Rodina a jiné regály (Host, 2020) zachycující „svoji generaci“ v pasti covidové karantény.