Kolonie byly a stále jsou nedílnou architektonickou součástí Ostravy. Ač jejich účelnost byla různá, typově se stavěly jako bydlení pro dělníky, hutníky i úředníky a spojuje je nezaměnitelný architektonický rukopis. O koloniích, jejich historii, současném stavu, ale také o jejich dalším osudu jsme se bavili s ostravským historikem a publicistou Martinem Jemelkou.
Rozhovor vedli: Natálie Flajžíková, Petr Ligocký a Martin Strakoš
Na svém kontě máte řadu knih a studií na téma sociálních dějin 19. a 20. století. Zabýváte se regionálními, kulturními i náboženskými dějinami, a především pak historií dělnictva a jeho každodenním životem. Odkud se tato Vaše fascinace dělnickými koloniemi vzala? Spatřujete v tomto typu hromadného bydlení symbol vzestupu dříve provinční Ostravy?
Nejspíše se už budu opakovat, na podobné otázky jsem už odpovídal mnohokrát, ale má cesta k tematice ostravského a českého dělnictva vedla „postrkem“, byl jsem k ní v podstatě taktně donucen, když jsem po zahájení doktorského studia hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v roce 2002 musel změnit téma disertační práce. Původně jsem chtěl studovat raně novověké podnikání moravské šlechty a zakládání velkostatků.
Několik měsíců po zahájení studia mně ale bylo jeho garantem, blahé paměti profesorem Milanem Myškou, doporučeno, abych se tématu vzdal ve prospěch jiného. Padaly různé návrhy a jen z trucu jsem si zvolil zdánlivě nejjednodušší z nich – monografii nějaké ostravské dělnické kolonie. Tak jsem se vydal cestou vedoucí ke knihám o Šalomounské kolonii v Moravské Ostravě. Tehdy jsem nedocenil, že v roce 2002 jsem byl jedním z mála domácích mladých historiků, pár let snad dokonce jediným, kdo se tomuto tématu věnoval. Dnes čtu recenze mých prací s velkým a poněkud nezaslouženým zadostiučiněním, že jsem byl jedním z pionýrů návratu k sociálním dějinám dělnictva po roce 1989. A zda jsou dělnické kolonie symbolem vzestupu původně provinční Ostravy? Nevím, zda jsou symbolem vzestupu, ale rozhodně symbolem proměny z městečka na hranicích zemí a států v jedno z nejvýznamnějších průmyslových center střední Evropy.
V jednom z článků jsme mohli číst, že ještě před osmdesáti léty žila v koloniích téměř polovina Ostravanů. Dnes se jen v souvislosti s Vítkovicemi hovoří téměř o třiceti podnikových koloniích, určených jak pro dělníky, tak i pro úředníky a další zaměstnance. Je známo, kolik kolonií se na území Ostravy nacházelo celkem? A kolik z nich bylo zbořeno, respektive kolik se dosud zachovalo?
V letech 2010 až 2015 jsem stál v čele týmu historiků, archivářů, architektů a studentů historických věd, kteří hledali odpověď na tuto otázku. Napočítali jsme na území dnešní Ostravy třiaosmdesát dělnických kolonií, hlavně hornických kolonií a závodních kolonií Vítkovických železáren, jak správně říkáte dělnických, mistrovských i úřednických. Možná, že nám unikla nějaká zapomenutá privátní kolonie, ale ty podnikové jsme jistě zpracovali v úplnosti. Zbořena byla podstatná část těchto dělnických sídlišť, hlavně hornických. Paradoxně byly nejednou demolovány kolonie, které dosud mohly stát a sloužit bydlení, podnikání nebo alternativnímu životu. Kdyby nebylo nutné lokalizace ústřední čistírny odpadních vod, mohla stát přívozská Oderka. Nebo také mohla zahynout za povodní v roce 1997, případně chátrat jako Přednádraží. Často stojí domy staré 150 let a více, zatímco dělnické kolonie z počátku 20. století vzal čas. Pokud je mně známo, z dělnických kolonií na území Ostravy dosud v různém
stavu dochování existuje třiapadesát lokalit. Nezapomínejme ale, že proces jejich zániku stále probíhá, hlavně ve východní části ostravsko-karvinského revíru, často nepozorovaně, živelně…
Jaké byly příčiny zániku kolonií a dělnických ubytoven?
Příčin byla celá řada. Některé obytné domy byly pro zchátralost demolovány již mezi světovými válkami. Jiné čekaly na nástup socialistické industrializace a paradigmatické změny v bytové politice, která přešla z kompetence průmyslových závodů a obcí, neřku-li soukromníků, na stát. V padesátých letech bylo rozhodnuto o plošné demolici dělnických kolonií, hlavně v centru dnešní Ostravy, a jejich nahrazení panelovými sídlišti vysokopodlažních domů. Zrodila se sídliště Šalamouna, Jindřiška nebo Kamenec, stojící a nesoucí jména původních dělnických kolonií. Právě období let 1955 až 1975 bylo dobou, kdy byly dělnické kolonie demolovány plošně, občas zbytečně, jak tomu bylo v případě kolonie dolu Hlubina, která měla ustoupit nakonec nerealizovanému rozšíření jednoho ze závodů tehdejších
Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. Důležitou roli v demolici kolonií hrály důvody ideologické, pro poválečný establishment byly symbolem starých časů. Ale buďme upřímní, řada dělnických kolonií byla demolována kvůli stavebním a hygienickým nedostatkům. Když byly od šedesátých let 19. století budovány, rozhodně nebyly stavěny se stoletou životností…
Přejděme nyní k samotnému životu ostravských pracujících. Život v dělnických a úřednických koloniích nebyl ani zdaleka tak idylický, jak by se mohlo na první pohled zdát. V jednom domě spolu muselo obvykle přebývat až 50 osob, v jedné místnosti se pak někdy krčilo i 14 nájemníků. Byty byly celkově malé a tmavé, a tudíž i věčně zatuchlé (což bylo příčinou šíření různých nemocí), jejich obyvatelé byli v důsledku toho často nuceni přebývat na ulicích kolonie nebo v nedalekých hospodách. Ve kterých z ostravských kolonií byly obecně nejhorší podmínky pro život? Mohl byste našim čtenářům nastínit něco více o každodenním životě v takovém příbytku?
Čísla, která uvádíte, jsou pravdivá. Padesát osob ve čtyřdomku s bytovými jednotkami na ploše menší než 40 metrů čtverečních – to nebyla kolem roku 1900 výjimka. Bytové poměry silně dopadaly, ovlivňovaly a stigmatizovaly život jejich obyvatel. Socializace dětí probíhala na ulici, mezi domy a ve dvorcích. Řada běžných domácích prací a každodenních úkonů byla realizována mimo domov – na zápraží, zahrádce, v tzv. laubech, což byly zahradní altánky,
v nichž se v létě i spalo, pokud se nespalo na půdě. Hospody byly samozřejmě klíčovým komunikačním prostorem a alkohol důležitou složkou stravy, zdůrazňuji stravy, rozhodně kolem roku 1900. Solidarita, absence soukromí, sdílená intimita, sklony k domácímu násilí, sousedská pospolitost, komunitní a mediteránní způsob života rozkročený někde mezi venkovem a městem – to byly důležité faktory kolonijní každodennosti.
V dnešní době je tomu tak, že většina lidí spatřuje v těchto lokalitách jen laciné bydlení pro problémové občany. Příkladem toho jsou např. dělnické kolonie nacházející se v okolí Hranečníku. V Ostravě máme ale rovněž kolonie dokazující svým stavem pravý opak. Tak např. domy v kolonii na Salmě jsou svými majiteli hezky udržované, díky čemuž celá kolonie připomíná téměř idylickou vesničku. Nedávno byla obnovena Jubilejní kolonie v Hrabůvce. Jak vidíte budoucnost těchto obydlí za deset, dvacet let?
Historikové nejsou proroci, proto nerad predikuji. Již dnes je ale zjevné, že dosud existující dělnické kolonie na území Ostravy zřetelně zrcadlí dopady různých strategií z šedesátých a sedmdesátých let. Daří se těm lokalitám, jejichž bytový fond byl v šedesátých letech převeden z podniků na komunál, který je vzápětí za velmi přístupné ceny prodal soukromým majitelům, přednostně z řad tehdejších obyvatel. To byl případ Salmy, nebo kolonie Mexiko v Petřkovicích. Ve stejnou dobu byl naopak nastartován trend vedoucí ke konstituování sociálně vyloučených lokalit, v nichž byli již od konce padesátých let soustřeďováni Romové. Stalo se osudným nejen Hranečníku, ale i Přednádraží a jedné z nejmladších ostravských dělnických kolonií, Osadě Bedřiška. Narušení tak problematicky konstituované sociální rovnováhy v poslední třetině 20. století přineslo plody, které sklízíme dnes, kdy do hry, nebo na hrací pole bytové politiky a trhu s byty vstupují obchodníci s chudobou. Vezměte si jen dvě Jubilejní kolonie, které za svůj název vděčí roku 1928: Ta v Hrabůvce stoletému výročí Vítkovických železáren, ta v Kunčičkách desetiletému trvání Republiky československé. Dělnicko-úřednická kolonie Vítkovických železáren je až na horší osvětlení bytů lukrativní destinací s uzavřenou blokovou zástavbou. Osud hornické kolonie v Kunčičkách sleduji již několik let s napětím, zda se kvůli své blízkosti centru Ostravy nestane dějištěm nějakého developerského projektu…
Vybavenost, či komfort v takové kolonii se prý lišil také dle toho, kdo financoval její výstavbu. Zda hutní, či hornická společnost. Co je na tom pravdy a jak se tedy přesně odlišovalo bydlení pro řadového horníka od bydlení pro hutníka nebo úředníka té které společnosti?
Situace se během sta let od poloviny 19. století do poloviny 20. století vyvíjela dynamicky. Náklady na bydlení, jeho životnost, estetickou podobu a socializační potenciál zásadním způsobem ovlivňovala koncentrovanost, nebo naopak dekoncentrovanost výroby. Hornické kolonie byly rozesety po revíru v závislosti na ložiscích kamenného uhlí, často v geologicky nevhodném prostředí. Hornictví uhlí také provázela vyšší pracovní fluktuace, která se promítla i do opatrnických a často jen dočasných a provizorních investic do hornického bydlení. Vítkovické železárny jsou naopak příkladem prostorově koncentrované výroby, která si při sofistikovanosti výrobních postupů a výraznější socioprofesní stratifikaci práce vynutila vybudování celého města, tzv. Nových Vítkovic, ojedinělého kontinentálního příkladu továrního města, s nímž se v českých zemích může měřit jen Baťův Zlín. Racionální diktát ekonomického kalkulu se tak nutně promítal do utváření ostravské městské krajiny, často velmi nemilosrdně. Hornické kolonie dlouho bránily vytvoření koncentrovaného urbánního prostotu a Vítkovické železárny pohlcovaly při expanzi vše, co jim stálo v cestě, včetně původní kolonizační vsi Vítkovice, nebo vlastní podnikové zástavby.
Ostrava je zjevně jedinečná v množství variant tohoto specifického typu sociálního bydlení. Existují vazby mezi vývojem dělnického bydlení v centrech tehdejší průmyslové společnosti v Anglii nebo v Německu a bezprostředně v Ostravě? Ve Vítkovicích například existovala Anglická kolonie, ale i v jiných případech (Štítová kolonie) lze předpokládat zahraniční inspiraci.
S termínem sociální bydlení bych zacházel opatrně, mluvme raději o firemním bydlení a nezaměňujme firemní sociální nebo personální politiku za sociální politiku státu. Ostravské dělnické kolonie měly své historické vzory, ať už v německých zemích, nebo na ostrovech. Tzv. šibenice v Hlubinské kolonii – hrázděné domy s bytovými jednotkami ve dvou podlažích – byly stavěny podle saských vzorů, ale neujaly se. Úspěšnější vzory byly importovány
z britských ostrovů, hlavně prostřednictvím světových výstav, kde byly prezentovány i vzorové dělnické domy. Ve firemním městě Vítkovice jsou tyto vzory hmatatelné v použitých stavebních řešeních i materiálech, kterým bylo režné zdivo. Kolonie Anglická nebo Westend jednoznačně upomínaly na britské vzory. A zmiňovaná Štítová kolonie ostatně také věrně kopírovala anglické kotážové domy a byla původně budována jako družstevní bydlení, jako družstvo majitelů domů či bytových jednotek. Ještě než byla počátkem osmdesátých let dostavěna, ukázalo se, že budoucí nájemníci nedisponovali potřebným kapitálem. Zůstala majetkem Vítkovických železáren a první obyvatelé se stali nájemníky.
Existuje vztah mezi ostravskými typy kolonií a Baťovou koncepcí individuálního bydlení pro zaměstnance? Vy sám jste se zabýval baťovským Zlínem. Tam je uvedená forma individuálního bydlení dodnes funkční. Dokonce vzniká manuál pro adekvátní údržbu těchto domů. Bydlení v nich je považováno za lukrativní, a to i přes to, že se jedná o chráněné památky, což znamená důraz na zachování určitých architektonických kvalit a regulace v případě nových stavebních zásahů.
Paralel a konsekvencí mezi baťovským Zlínem a průmyslovou Ostravou je celá řada. Předně Tomáše Baťu zajímala všechna možná kontinentální i zámořská řešení základních otázek průmyslové společnosti, nemohl se tedy za inspirací neohlížet také ve Vítkovicích. Zajímalo jej řízení jakýchkoliv velkých podniků, včetně Vítkovických železáren. To byly ty tradiční evropské kontinentální vzory, které jsou v Baťově systému přítomny skrytěji než severoamerické vzory. Na Ostravsko se mohl Baťa vyptávat Huga Vavrečky, dědečka prezidenta Havla, který se narodil v hornické kolonii Hranečník. A naopak po roce 1945 těžilo Ostravsko ze zkušeností baťovského Zlína, když přivítalo nejednoho bývalého baťovského manažera, nebo alespoň technika. U Baťů pracoval v Jugoslávii poválečný ředitel Třineckých a Vítkovických železáren Václav Steiner. V podstatě za trest byl v Ostravě v padesátých letech baťovský ředitel František Malota, který pracoval v Moravských chemických závodech. Snad se jednou dostanu k napsání nějakého solidního komparačního textu, v němž by byly tyto souvislosti zmíněny. Ale neidealizujme si baťovské bydlení ve Zlíně – jen pětina zaměstnanců dosáhla na bydlení v rodinném domku. Na ostatní čekaly svobodárny, ubytovny, noclehárny, dojíždění. A to, že baťovské domky stále stojí, by jejich projektanty nejspíše udivilo – projektovány byly na maximálně dvě lidské generace.
Kam zmizela snaha bydlet v něčem esteticky kvalitním s ohledem na městskou čtvrť, v níž žiji?
Důvodů bude jistě celá řada. Na mysli mám především industrializaci bydlení, k níž dělnické kolonie přispěly zásadním způsobem, ať už v Ostravě, nebo ve Zlíně, v Československu, nebo západní Evropě. S industrializací každodenních sfér lidského života – vítězství konfekce a baťovské obuvi nad krejčovstvím a obuví na míru, průmyslově vyráběných potravin nad zeleninou ze zahrádky a chlebem z kolonijní pekárny – muselo nutně dojít a došlo i na bydlení. S průmyslovou výstavbou bytů souvisela i změna estetického kódu: ornament vystřídala účelnost a estetická unifikace. Korespondovaly ostatně i s poválečnými společenskými změnami. Rád bych ale připomněl, jak se na této proměně estetického kódu a zprůmyslnění bydlení aktivně podíleli baťovští urbanisté a architekti, nad jejichž výtvory se česká veřejnost ve zlínských, nebo baťovských souřadnicích občas nepochopitelně rozplývá. Ne nadarmo se první panelový dům z prefabrikovaných dílů zrodil v poválečném Zlíně, a to ze zkušeností protektorátních časů v baťovských stavebních kancelářích v čase stavební uzávěry. To byla doba velkého experimentování. To sociální mělo přijít brzy po roce 1945. Abych ale jen nementoroval, mně se v porubské sorele příjemně bydlí a v létě se rozplývám nad kdejakou ruinou na Vysočině…
Jaké podobnosti či rozdíly spatřujete mezi výstavbou kolonií a následným budováním sídlišť?
Existuje celá řada paralel a souvislostí, ale nikdy bych neřekl, že dělnické kolonie jsou předchůdci toho typu hromadného ubytování, jemuž obvykle říkáme panelová sídliště, nebo sídliště vysokopodlažních domů. Ano, průmyslovým způsobem výstavby nebo zamýšlenou ubytovací kapacitou hromadného ubytování jsou si blízké. Na druhou stranu v ostravsko-karvinském revíru až do roku 1900 převažovaly takové typy domů, které upomínaly na venkovské bydlení a usnadňovaly adaptaci migrantů z venkova. Až mezi světovými válkami se tyto venkovsky anachronistické typy dělnických domů staly přítěží, když definitivně srostly dosud samostatné ostravské obce a občanská výstavba začala prorůstat dělnickými čtvrtěmi. Různými formami mezistádií mezi venkovským, poloměstským a městským typem bydlení se těžířstva v revíru dopracovala na sklonku třicátých let k takovému typu bydlení, který už geneticky souvisel s poválečnou výstavbou sídlišť ve Stalingradu. Stále mám ale před očima propastné rozdíly mezi komunitárním soužitím v dělnických koloniích se značnou sociální kontrolou a anonymnějším, po desetiletích nakonec zcela anonymním bydlením v panelové zástavbě. A v uších mně zní slova jedné pamětnice, které nabízeli byt v panelovém sídlišti. Odmítla ho se slovy, že by se tam cítila jako lev v kleci. Kvalitnější bytový fond neznamená automaticky kvalitnější životní standard. Ale co bych mentoroval, to známe i ze současnosti.
Vzhledem k tomu, že jste s kolektivem spolupracovníků v roce 2015 dokončil třísvazkový soupis nazvaný Ostravské dělnické kolonie, vydaný Ostravskou univerzitou, nebylo by na čase věnovat tomuto fenoménu i velkou výstavu, případně expozici v některé z ostravských muzejních institucí? A co byste říkal na instalaci in situ v některém z domků zachovaných ostravských kolonií? Například muzeum v Lodži prezentuje celý skansen dokládající způsob bydlení tamních zaměstnanců textilních továren, tedy nejen dělníků, nýbrž všech sociálních vrstev.
Určitě, samozřejmě, jsem pro, ale to není otázka pro mne. To je otázka spíše pro kolegy z památkové péče, Ostravského muzea, muzeí v Dolní oblasti nebo na Landeku. Mnohokrát jsem tuto otázku dostal, s některými kolegy i řešil, ale nemám prostředky k jejímu zhmotnění a v každodenním boji s grantovými systémy už mně nezbývají síly na vlastní iniciativu v této oblasti. Rád se zapojím, pomohu, poradím. Pamatuji se, že jsme před lety s bývalým ředitelem Hornického muzea OKD v Petřkovicích, Ing. Fojtíkem, dokonce hovořili o tom, že by na Landeku postavili maketu hornického kolonijního domku. To je úsměvně vzdálená představa tomu, jak bylo před demolicí Jaklovecké kolonie v polovině sedmdesátých let přemýšleno o její konverzi do podoby hornického skanzenu. Uvítal bych podobnou instalaci třeba v Michálkovicích v blízkosti dolu Michal, nebo kdekoliv jinde na vhodném místě.
Poslední otázkou, kterou zakončíme rozhovor, je: jakým dalším aspektům ostravské historie byste se rád věnoval do budoucna? Existují v historii Ostravy pro vás ještě nějaká neprobádaná místa? Případně jakému tématu se v současnosti věnujete?
Když jsem v letech 2003 až 2009 sbíral vzpomínky obyvatel ostravských hornických kolonií, které nakonec vyšly v antologii pamětnických vyprávění Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny v roce 2009 – to je moje jednoznačně čtenářsky nejúspěšnější dílo, zjevně proto, že jsem je nenapsal, vzpomínky jsem „jen“ sbíral a zapisoval – mnohokrát jsem byl konfrontován s hodnotovou orientací pamětníků z dělnického prostředí. Často mně bylo z ryzosti a pevnosti jejich charakterů až stydno a opakovaně jsem si kladl otázku, jak to vlastně bylo s jejich náboženským životem a vztahem k institucionalizovanému náboženství. Rodily se tak kořeny mého aktuálního badatelského projektu, na němž pracuji v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Je to projekt věnovaný náboženskému životu meziválečného českého dělnictva a hledání odpovědí na otázky související s jeho skutečnou, nebo údajnou bezbožností. Vedle Kladna, Jablonce nad Nisou a Zlína pracuji i s ostravskými reáliemi, takže mě zajímá ostravské dělnictvo a jeho vztah k církvím římskokatolické, československé, českobratrské, malým protestantským denominacím, sektám, bezvěrectví a také ostravskému spiritistickému hnutí. Jedna studie o ostravských spiritistech vyšla v roce 2016 ve Slezském sborníku, druhá by měla vyjít na jaře letošního roku v časopise Studia theologica. Další studie vyšly v zahraničí, takže – donucen poměry v české a středoevropské společenské vědě – ochuzuji zatím ostravské čtenáře o výsledky těchto mých výzkumů. Ale třeba bude příležitost při nějakých přednáškách a prezentacích. Kniha na toto téma by měla vyjít příští rok v nakladatelství Academia. Na pracovním stole mám ale ještě jeden text, k němuž ve „volném čase“ utíkám, a to jsou vzpomínky jednoho významného baťovského manažera na působení v koncernu Baťa za druhé světové války. Pracuji na jejich redakci a měl bych přidat, protože ke čtenářům by se publikace měla dostat ještě před Vánocemi 2018. Věřím, že nejen pro mě to je a bude poutavé čtení. A budoucnost? Snad nějaká pořádná kniha o dějinách Ostravy mezi léty 1945 až 1989. Ostravané ji nutně potřebují!
Rozhovor byl v tištěné podobě Protimluvu uveřejněn v čísle 1/2018.
Martin Jemelka (1979, Ostrava) je český historik a publicista specializující se na sociální dějiny 19. a 20. století, dějiny dělnictva a každodennosti, historickou demografii, regionální a kulturní dějiny a náboženské dějiny. Je autorem několika monografií a řady kapitol a statí v domácích i zahraničních publikacích a periodikách. Jeho jméno je již dnes pevně spjato s výzkumem ostravských dělnických kolonií.