Jaroslav Erik Frič píše ve své básni Na každý den napsals smrt, že „celý svět je stále ještě přede mnou“ a že „udiven že ještě žiju vycházím do deště“. Erik, jak mu všichni jeho známí říkali, zemřel koncem května a v tomto vydání přinášíme reportáž z jeho pohřbu ve Štípě na Zlínsku, kam se vydali vzdát básníkovi hold někteří jeho ostravští přátelé. Publikujeme také zmíněnou rozsáhlou báseň, kterou Erik četl na 2. ročníku přehlídky ProtimluvFest za doprovodu barytonsaxofonisty Vítězslava Holaty. Neúnavný organizátor moravského literárního a hudebního undergroundu, pro něhož se Ostrava stala velkým inspiračním zdrojem, se mnohým vepsal do paměti z festivalů Potulný dělník a Napříč / Konec léta. Několikrát jsem ho zažil v Brně v pořadu Uši a vítr, dále také v Meziříčku u Želetavy na Skalákově mlýně… Nejintenzivněji však v renesančních scenériích z venku nenápadné budovy v tiché a malé vesnici Hrubšice u Ivančic, kde jsme se potulovali s přáteli kolem řeky Jihlavy, poslouchali v prostoru zámku třeba čtení Ivana Martina Jirouse nebo Jana Balabána, jehož dílo Boží lano či Kudy šel anděl ve svém nakladatelství Vetus Via Erik vydal. Básníkův život se nyní uzavřel, po mhoha letech boje s těžkou nemocí už nebude vycházet ven do deště „udiven že ještě žije“, zůstalo však dílo a také vzpomínky na člověka, který brojil proti nešvarům v politice a bojoval proti občanské pasivitě všemi dostupnými prostředky, i když mu to zdravotní stav často ztěžoval. Čest jeho památce!

Nejrozsáhlejším a zároveň velmi podnětným příspěvkem nového čísla je esej Zdeňka Volfa a doprovodný autorský blok složený z textů 25 básníků věnovaný české krátké básni. Autor se v něm zamýšlí nad podobami tohoto „krátkého“ básnického útvaru v české literatuře. Jeho úvahy začínají u epigramu Karla Havlíčka Borovského, aby se skokem přenesly k vrcholům české krátké básně psaných v pohnutých padesátých letech 20. století, obrátily pozornost k experimentům v letech šedesátých, vzpomenuly vybrané verše klasiků Vladimíra Holana či Oldřicha Mikuláška a dostaly se přes sedmdesátá až devadesátá léta k současnosti. Autor postupně dochází ke zjištění, že je „česká krátká scéna“ u nás – z hlediska tvůrčího i čtenářského – prakticky emancipovaná. Věnuje se také formě krátkých básní, lze za krátkou báseň považovat básnický útvar, který má víc než pět veršů? Odpověď najdete ve zmíněné eseji Zdeňka Volfa, kterou vřele doporučuji spolu s dalšími příspěvky tohoto vydání.

Jiří Macháček